Boss Čuba v Senátu

Nostalgie po někdejším gigantu komunistického byznysu JZD či později Agrokombinátu Slušovice je mezi voliči ze Zlínského kraje evidentně velká. Přitom senátor František Čuba ztělesňuje i to, co voliči na současné politice nenávidí nejvíce. Klientelismus, protekci a mizení společného majetku v nedohledatelných končinách.

Čuba se stal šéfem JZD Slušovice počátkem šedesátých let minulého století a jeho družstvo nebylo řadu let ničím jiným než podobná JZD. Plnilo, či neplnilo pětiletku. Úspěch přišel krátce po nástupu normalizace a garnitury lidí Gustáva Husáka. Počátkem sedmdesátých let spolklo JZD Slušovice dalších šestnáct družstev z blízkého okolí a začalo se soustředit na něco, čemu se tehdy říkalo přidružená výroba.

Začalo vyrábět zemědělské stroje, chemická hnojiva, stavebniny, zpracovávalo dřevo, počátkem osmdesátých let se pustilo do výroby počítačů. Zemědělství se stalo okrajovou záležitostí. Koncem osmdesátých let byly Slušovice místem, kde bylo pro mnoho lidí snem pracovat. Na dostihy pořádané Agrokombinátem přicházely desetitisícové návštěvy, před návštěvou vůdce Sovětského svazu Michaila Gorbačova koncem osmdesátých let byla do Slušovic postavena čtyřproudá silnice. Čuba byl pro Gorbačova představitelem toho, co prosazoval ve své zemi – komunisticky řízeného úspěšného hospodaření. Tak se jel podívat a postavili mu dálnici.

Co stálo tehdy za úspěchem Františka Čuby? Samozřejmě byl schopným manažerem a uměl si k sobě vybrat dravé mladé lidi. Jenže nemalý podíl na úspěchu Slušovic měl fakt, že vládnoucí komunisté (i on byl členem okresního vedení KSČ) mu šli na ruku. Nechali ho; a nejen to. Čuba měl něco, čemu se dnes říká kontakty. Na rautech JZD Slušovice si podávaly dveře komunistické špičky jako Miloš Jakeš, Lubomír Štrougal nebo Rudolf Hegenbart. A třeba komunistická rozvědka dodávala Slušovicím některé úlovky pocházející z krádeží špičkových know how v zahraničí.

František Čuba a jeho Slušovice měli v roce 1990 – kdy do Česka přišel s demokracií i trh – každopádně dost náskok a mohli se stát tahounem českého nebo aspoň středomoravského hospodářství. Jenže přišel pád. Už v roce 1990 vykázal podnik půlmiliardovou ztrátu.

O rok později přišlo dělení do sedmi podniků; a co se dělo dál, je velmi nepřehledná spleť dělení a převádění a mizení majetku. Slušovice vyšetřovala policie, podniky, do nichž investovali lidé spojení se Slušovicemi, krachovaly. Byla to jen neschopnost Františka Čuby a jeho spolupracovníků podnikat bez politického krytí politbyra za zády, nebo dokonce velký tunel, na němž se podílely desítky manažerů Agrokombinátu?

V roce 1995 vybuchla ve Zlíně bomba pod vozem BMW, který patřil Miroslavu Kovaříkovi. Muže bomba zabila. Šlo o vyřizování účtů v boji o lehké topné oleje – oblasti, v níž mizely zásluhou daňových úniků miliardy korun. V podnikání ovládaném gangsterskými způsoby, kde vražda nebyla nic výjimečného, hrál Kovařík dost významnou roli.

Zajímavé je, že byl čtyři roky jedním z šéfů Agrokombinátu Slušovice a Čubovým blízkým spolupracovníkem. O pár měsíců později vybuchla další bomba, tentokrát pod luxusním domem, který patřil synovi Františka Čuby. Nechceme tím říct, že by současný senátor vedl tehdy gangsterské boje, jen nastínit, co vše obnášel a přinášel úspěch jeho Slušovic.

V roce 1993 vyšel v Respektu článek, který se jmenoval Město duchů. Kolega Honza Brabec v něm popisuje Slušovice. Čtyři roky předtím vzkvétající městečko v době jeho návštěvy chátralo. Kouzlo Františka Čuby bylo jen kulisou.

V Senátu Čuba asi ničemu neuškodí ani nepomůže - a úspěch příteli prezidenta Miloše Zemana přejme. Ale uvažování dnešních voličů je poměrně fascinující ilustrací. Téměř všichni nadávají na klientelismus, kontakty byznysu a politiky, mizení společných peněz. To vše se dá v Čubově Agrokombinátu najít vrchovatě. Tak co vlastně chceme, ptá se pan Patizon.