Je 24. 12. 2017. Budí mě tentokrát zvonek, který rodiče pořídili, aby se jím volala pomoc do obchodu. Hbitě vstávám, čistím si zuby, převlékám se z domácího do džín a svetru, mezitím stihnu nechat vařit vodu na čaj, všimnu si, že jsou včera ještě živí kapři bez hlavy, naporcovaní a pěkně uložení na plechu. Házím do sebe snídani a sbíhám schody, jako tomu bylo minulý rok.
Jdu na svou výchozí pozici – místečko za uzeninami. Čekajíc na svou příležitost píšu ostatním, jak mě to ani letos neminulo. Vietnamským kamarádkám pokládám otázku, zda-li je vůbec nějaká vietnamská večerka, která má zavřeno. Kamarádka Milly na to s jistotou, že žádná a že i oni mají otevřeno. Monika taky potvrzuje, že mají otevřeno. My máme otevírací dobu do 18.00 – bláznovství. Myslím přitom na kamarády, kteří se válí u televize, čtou knihy, na něž neměli přes rok čas nebo pečou, co se ještě nestihlo, a přeju si, aby zákonodárci schválili zákaz prodeje i pro malé obchody a naučili živnostníky odpočívat.
„Mami, zavřeme ve tři?“ ptám se.
„Uvidíme podle lidí. Stejně nevím, co bych nahoře dělala.“
Mohla by dělat všelicos, ale potřebuje k tomu zjevně paragraf a sankce. Ten zákaz by nemusel být celodenní. Do poledne, kompromis pro všechny. Lidé se naučí nakupovat s předstihem a my – ti, kteří musí, protože smlouva, lítost a podobné hybné síly – budeme mít pré!
Z úvah mě vytrhnou dva pánové. Vzájemně si přejí krásné svátky, ať se daří dětem, pevné zdraví a aby se nezbláznil Kim Čong-un. To je vůbec poprvé, co se u nás v obchodě rozléhá politické téma!
Jeden z našich zákazníků se ptá, zdali náhodou máme mléko bez příchutě. Mléko bez příchutě? Vzpomenu si na svou kamarádku, která takové mléko pije a znalecky odvětím: „Bohužel, mléko bez příchutě nemáme. Jen to, co tu vidíte.“
Za pokladnou provádím svou oblíbenou analýzu obsahu košíků. Vede zlatá lidová klasika. Alkohol a cigarety. Jmenovitě pivo a vaječňák. Tužkové baterie. Balicí papír. Zapalovač. Selhali jsme v oblasti nealkoholických piv s příchutěmi. Zato plus jsme získali u pána, který pro svou ženu sháněl mísu na salát. Prskavky, které jsme měli loni, letos nemáme. Omlouváme se všem dotazujícím a slibujeme jejich naskladnění zítra či pozítří. Přemýšlím, kde je vezmeme, ale když to říká brácha, který jen tak neslibuje, tak se tomu asi dá věřit. Překvapení dne: kinder vajíčka – (ne)vděčný dárek dětem na poslední chvíli.
Pán mává ubrousky se sobem a ptá se mě: „Nemáte nějaký jiný? Tohle je takový… blbý.“ Mířím k regálu s ubrousky a hledám, hledám. „Co tyhle s andělíčky? To by šlo?“ Pán šťastně pokyvuje hlavou a vrací se k pokladně. Okolo páté hodiny nějaký kluk platí za balíček sladkých harribo: „…ještě před večeří!“ Brácha na něj s osvětou: „Neuvidíš prasátko!“
Blíží se zavíračka! S vysavačem a mopem pro změnu ve sklepě vysávám prach a utírám podlahu, aby bylo všechno dle hygienických standardů. Blbá večerka, lamentuju. Vzpomenu si, jak mamka občas závidí Čechům, jak umí vypnout. „No, tak pojď taky!“ Vyčerpaná odcházím nahoru.
Jak to u nás dnes vypadá za takového režimu? Brácha se postaral o stromeček, máme kavkazskou jedli a použil (před)loňské ozdoby. Podával se u nás bramborový salát, kuřecí i kapří řízky. Rozdali jsme dárky a přijali od rodičů peníze. „Víte, že na nákup dárků nemáme čas.“
A hurá! Můžeme nic nedělat. Já sepisuju tento článek, bráchové hrají něco na Playstationu a naši se dívají na korejské drama. Koukat společně na pohádky, krájet jablka, lít olovo – toho se snad dočkáme za dvacet let. Tak šťastné a veselé! A šťastnější a veselejší rok 2018. A ať se nezblázní Kim Čong-un.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
