Pomalu se rozednívá. Neochotně se sesunu z lůžka. Jsem vyčerpanější než kdy v životě, ale copak má smysl ležet tu další hodinu, když se mi beztak nepodaří zamhouřit oka déle než na čtyři minuty v kuse? Kdyby alespoň předchozí noc byla úspěšnější.
Byla jsem přesvědčená, že chci porodit přirozeně a bez jakéhokoli urychlování. Kdo by jen tušil, že to bude trvat tak zatraceně dlouho? Desítky hodin jsem zvládla s úsměvem na líčku, bavila jsem se, smála a zpívala. Užívala jsem si to. Jenže teď už mě to opravdu vysiluje. Kontrakce se dají snést a prodýchat, ale proboha téměř dva dny přicházejí po pěti minutách! Teď už urychlování nezvládnu – sotva chodím, co bych dělala, kdyby ta bolest teď zesílila? Neumřela bych vyčerpáním?
„Víš, co ti přinesu?“ rozzáří se v jednu chvíli můj manžel, který se dosud nesmířil s tím, že jsem za celou dobu nic nesnědla. „Koupím horkou čokoládu a rozpustím ti v ní půlku tabulku čokolády!“ Jen z pomyšlení na pochoutku, po které bych se jindy utloukla, se mi zvedá žaludek. Nemám ale srdce to přiznat. Jeho nadšení mě přiměje nasoukat do sebe třetinu kelímku. Jenže energie ani tak nemám na rozdávání. Všichni se mě pokoušejí přesvědčit, že se injekci na urychlení nevyhnu.
Nakonec pochopím, že se nedá nic dělat. I kdybych si měla projít pekelnými plameny, tak ať – hlavně aby to skončilo co nejdřív. Hlavně abych mohla konečně spát. Tak jdeme do toho.
„To sis jen všimla na monitoru, že se kontrakce zesílily,“ vtipkuje manžel, když zasténám hlasitěji při pohledu na obrazovku. Kde vůbec bere on po dvou probděných nocích energii žertovat? To se ale určitě jen snaží kvůli mně. Taky to nemá snadné, v tuhle chvíli mě dál povzbuzovat,
Ještě nějakou dobu běhám do horké sprchy a skáču tam na míči, než i na to přestanu mít sílu. Polomrtvě se složím zpátky na postel. Kolik hodin tohle ještě bude trvat? Začínám být jako smyslů zbavená. Uvědomuji si, že ta otázka bude znít možná hloupě, ale v mé situaci si to snad mohu dovolit. „Můžu se zeptat, na co tu teď ještě čekáme?!“ sprdnu všechny na sále a neúspěšně se při tom pokouším o trpělivý tón. Začínám tam toho totiž mít plné zuby.
„Až porodíte,“ dostane se mi odpovědi od překvapené porodní asistentky.
Zarazím se. „Takže už můžu tlačit?“
„No můžete!“ Prý mi to říkala asi před minutou a já nereagovala.
Změním polohu a náhle jako bych dostala nový příliv energie. Všechna bolest ustupuje a já si mohu užívat zbytek porodu. Jen kdybych nebyla tak děsně unavená.
„Jani, sáhni si na hlavičku,“ říká mi dula. „Prosím vás, dejte pryč ty ruce, já tam nevidím,“ ozve se hned záhy doktorka a já si pomyslím, proč se ty dvě nedomluví. Ale i tak je pro mě první pohlazení mého miminka ještě před narozením neocenitelným zážitkem. Načerpávám další sílu. „Kam šel?“ podiví se porodní asistentka, když se najednou můj muž vytratí. „Asi už toho měl taky dost,“ odpovídá doktorka. Potom obě vidí, že přinesl foťák.
Modré klubíčko se mi ocitne na holém břiše a já jen díky tomu poznám, že už je tady s námi. Dá se do pláče a já ho v náručí láskyplně utěšuji. Tak to je náš Vojtíšek, kterému se po devíti měsících z bříška vůbec nechtělo. Přečetl si snad v novinách, do jakého se to rodí světa? Brzy se ale uklidní. Pohlédne na mě svými modrými kukadly a zamilujeme se na první pohled. Poprvé se přisaje.
Začínalo to náročně, ale vypadá to na nejnádhernější den v mém životě.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
