0:00
0:00
Jeden den v životě20. 6. 20144 minuty

Trochu jiná kavárna

Poslední den pomocné barmanky v sociálním podniku

Simona Skácelová
Když barmanka připraví kafe, donesu ho té paní na stůl
Autor: Archiv autorky

Dnes je jeden z mých posledních dnů v práci. Moc dobře jsem se nevyspala. Jedné holce hrálo na pokoji celou noc na mobilu rádio. Už v půl čtvrtý jsem byla vzhůru. Na chráněném bydlení teď spíme ve třech, to se člověk vlastně nikdy moc dobře nevyspí.

Brzy však budu bydlet samostatně. Můj terapeut totiž říkal, že jsem se hodně zlepšila. Mám ale trochu obavy, abych pak sama doma nebrečela. Já mám radši, když si můžu s někým povídat.

↓ INZERCE

Ve čtvrt na pět vstanu z postele, a udělám si ze všeho nejdříve kafe. Musím být už v šest hodin v kavárně a mám to tam celou hodinu cesty. Kavárna otevírá až v sedm hodin, ale já mám od šesti službu na úklid. Ten mě moc nebaví. Ještě než přijdou ostatní, stihnu se rychle nasnídat.

Před sedmou již přicházejí další naši, Jirka a Zdenička, s nimi se mi pracuje moc dobře. Hlavně se Zdeničkou se mi dobře povídá, hodně jsme se tady skamarádily. Jirka říká, že je s námi rád, protože za něj se Zdeničkou všechno uděláme a má hotovo. Hodně se spolu smějeme. První zákazníci přicházejí krátce po sedmé pro čerstvé pečivo. V kavárně máme totiž i pekařství. Lidé mi říkají, co chtějí, a já jim to připravuji do pytlíků.

Zaplatit pak musí u naší barmanky, s pokladnou totiž dělat neumím. Naše barmanka nám taky radí, když třeba nevíme, nebo něco spleteme. Taky nás posílá do kuchyně připravovat bagety, když si ji někdo objedná. Dnes ráno dělám jednu šunkovou. Už jí umím, ale stejně jsem z toho trochu nervózní. Radši se pořád dívám na obrázky na stěně, kde máme všechno přesně napsané, jak co udělat. Taky nesmím zapomenout po sobě uklidit linku.

Nejvíc mě tady baví lidi obsluhovat, nosit kafe a tak. Ráno je jich tady už plno, někteří mají před sebou počítač. Právě přišla i ta starší paní, co dala minule Zdeničce dýžko. Mně ještě nikdo nic nedal. Nevím proč. Přicházím k ní, a ptám se, co si přeje. Zapíšu si jedno espresso a donesu papírek na bar. Snažím se to napsat, co nejlépe. Vzpomínám, jak jsem se zprvu hodně bála, zda tu práci vůbec zvládnu. Měli jsme všichni s Míšou nejdříve školení, jak obsluhovat a mluvit s lidmi, a taky na co máme třeba právo. Já jsem si to doma pořád dokola opakovala, abych to uměla.

DSC Simona 2 Autor: Respekt

Byla jsem z toho dost vynervovaná. Nejvíc jsem se bála právě té obsluhy, protože jsem to nikdy nedělala. Nakonec mě baví nejvíc, protože jsem se ji tady naučila. Míša říkala, jak jsem tady úplně rozkvetla a pořád se usmívám. Má pravdu, jsem tu ráda.

Když barmanka připraví kafe, donesu ho té paní na stůl. Dneska se ale moc neusmívám. Jsem totiž smutná, protože už tady v kavárně Mezi Řádky dlouho pracovat nebudu. Mám to tady jen na půl roku. Bojím se, co bude dál. Předtím jsem pracovala dvanáct let jako prodavačka, ale pak jsem čtyři roky neměla práci. A bylo mi moc smutno, párkrát jsem byla kvůli tomu i v Bohnicích. Než jsem dostala tuto práci, tak jsem doma hodně brečela a byla nešťastná.

Tady se mi ale moc líbí. Dnes končím už v deset. Střídáme se tady totiž po čtyřech hodinách. Dnes tu byl docela klid, odpoledne tu ale bývá už dost plno. To pak docela lítáme. Jedu zase domů, do chráněného bydlení v areálu Bohnic. Spát se mi nechce, tak se jdu projít ke koním. Máme je tu blízko. Hladím si je, akorát je nesmím krmit. Jednou jsem to udělala a dostala jsem vynadáno. Pak mám najednou chuť na čaj, a tak zamířím do čajovny tady u nás. Je tam příjemně teplo a známé tváře mě vítají.

Přemýšlím o tom, co bude dál. Trochu mám strach z toho, být doma měsíc bez práce. Abych zase všechno nezapomněla! Míša říkala, že jsem spolehlivá a jde mi práce dobře. Ujišťovala mě, že možná budu pracovat v novém pekařství se Zdeničkou, to bych byla moc šťastná. Po obědě se jdu projít do Čimického lesa s mojí kamarádkou Dášou. Zakouřila bych si, ale všechny svoje cigarety jsem už rozdala ostatním. Naštěstí Dáša nějaké má.

Večer jíme zase všichni společně v jídelně a povídáme si. Dnes tu bylo prý veselo, dva lidi odvezli do nemocnice se zápalem plic. Pak se jdeme dívat na televizi, dávají Ordinaci v růžové zahradě, můj oblíbený seriál. Snad při něm neusnu, byl to dlouhý den.

Autorka je pomocná barmanka v sociálním podniku Kavárna Mezi Řádky


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články