Je sobota. Brzy ráno vyjíždím vlakem na výuku dálkařů na univerzitě. Celé dopoledne mluvím s krátkými přestávkami o kultuře a umění. Software na e-learning, který se pro studenty kombinovaného studia stává nedobrovolně normou, nefunguje. Nikomu. Pátrám v paměti, abych jim vyložil požadavky k zápočtu, zkoušce a důležité termíny. Ještěže nespoléhám na digitální technologie a mám prozatím dobrou paměť.
Po práci se zastavím za kamarádem, který nárazově pracuje jako elektrikář v „západním“ Německu. Vypráví mi, jak mu tam lidé oproti nám připadají vizuálně upravenější, bohatší, a přitom mají mnohem levnější a kvalitnější potraviny.
Odpoledne máme sraz po dvaceti pěti letech se spolužáky ze středního odborného učiliště. Učili jsme se na kuchaře. Vedle vaření mne však vždy bavily knihy, dějepis, zeměpis a občanská nauka. Jako dlouholetý čtyřkař v exaktních vědách jsem si (podobně jako několik dalších) dodělal maturitu (bez matematiky). Poté šel jako jediný na vysokou a vystudoval s červenými diplomy. S velkým doktorátem mám nejnižší plat ze všech bývalých spolužáků. Ptali se, zda jsem stávkoval a že nám prý budou přidávat. Jako už mnohokrát jsem musel vysvětlovat, že my „nejsme učitelé“ a máme nižší mzdy než na základních a středních školách. Naše průměrné mzdy „vytváří“ funkcionáři a různé časově omezené projekty, na nichž oficiálně pracujeme mimo hlavní úvazek. Všichni kolegové musí mít nějaké vedlejší příjmy. Mé odpovědi na přímou otázku, kolik beru mi, zpočátku nevěřili. Pod 20 tisíc čistého by nikdo z nich nešel. Uklidnilo je, až když jsem vysvětlil, že tato práce mne baví a má různé výhody (8 týdnů dovolené, kterou si ale zpravidla mohu vybrat jen v létě, akademická svoboda, flexibilní pracovní doba, možnost práce z domu, studenti mající o výuku zájem…).
Následně mne přepadly pochybnosti nad dosavadní kariérou. „Mládí je pryč a do důchodu je daleko.“ Čím starší budou mé 2 malé děti, tím větší budou jejich finanční požadavky. Střecha na stodole se rozpadá. Než s manželkou splatíme poměrně nízkou hypotéku, rozpadne se. Kde na to vzít? Udělat si docenturu? Ta by znamenala mzdu na úrovni pokladní v Lidlu. Předtím však intenzivně publikovat v angličtině, psát texty do zahraničních impaktovaných časopisů, čekat půl roku až rok, než přijde posudek, vytvářet citační bratrstva, hledat zdroje na zaplacení poplatků nutných k publikování. Uklidňoval jsem se, že spolužáci sice mají vyšší mzdy (po zavedení EET už i v hospodách, protože majitelé musí „honit“ náklady), ale dělají fyzicky náročnou práci, šestnáctihodinové směny, o víkendech i v noci. Po půl roce však mají vyšší mzdu než já za celý rok. Navíc, „vědečtí a duševní pracovníci pracují i ve spánku“, sedí většinu „pracovní“ doby u počítače, a proto je nízký počet hodin přímé výuky strávené fyzicky na pracovišti jen smutnou iluzí. Po téměř 15-ti letech na vysoké škole jsem jako jeden z mála získal na jiné fakultě smlouvu na dobu neurčitou. Mimo jiné díky novele zákoníku práce zakazující dlouholeté řetězení smluv. Sen mnoha kolegů na mé bývalé fakultě, kterým příští rok hrozí vyhazov. Na dobu neurčitou se smlouva totiž zpravidla nedává (pokud nejste docent nebo profesor) a další řetězení již nelze. Mám tedy jistotu pravidelné výplaty se zaplacením sociálního a zdravotního pojištění, které je prý největší zátěží pro podnikající spolužáky. Namísto například zdokonalování v cizích jazycích se tak mohu ve volném čase věnovat svému kulturně-podnikatelskému „vedlejšáku“ a doufat, že vydělám na střechu na stodole.
Domů jedeme taxíkem. Platí spolužák, který se dobře oženil a dnes je rentiérem. Bylo to příjemný večer. Srazy spolužáků všem doporučuji. Donutí člověka zamyslet se nad dosavadním životem. Jak jsme začínali a kam jsme došli. Navíc je šance, že až mi bude nejhůř, třeba mi seženou lépe placenou práci v původním oboru. Snad už nebude pozdě.
Autor je vysokoškolský pedagog.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
