„I got you babe… I got you babe…“
Tak se mi ozývá hudba z budíku každé další ráno v karanténě. Jak někteří filmoví nadšenci poznali, je to stejná píseň, která zní ve filmu Na Hromnice o den více, na kterou se probouzí každý den hlavní postava, ztvárněná Billem Murrayem.
Hlavní hrdina prožívá stále tentýž den znovu a znovu, což ho přivádí uprostřed té monotónnosti téměř k šílenství.
Co se mi zpočátku zdálo jako malý vtip, připomínající právě tento film, zapříčiněný pandemií koronaviru covid-19, bohužel přešlo velmi rychle během několika týdnů do celostátního stavu nouze. Kromě toho ale i do stavu nouze mysli, v níž jsem našel stav znudění prolínající se s otráveností stejně jako hlavní hrdina filmu.
Svůj pobyt v Česku jsem započal jako cizinec studující obor česká média a politologii na Fulbrightově stipendijním programu americko-české organizace založené za účelem podpory vzdělání, vědy a kultury mezi oběma zeměmi na Univerzitě Karlově.
Poté, co americké velvyslanectví ukončilo veškeré stipendijní programy po celém světě kvůli globální krizi,způsobené pandemií, zůstává na svém místě pouze druhá část programu, takže teď jsem už jen studentem na Univerzitě Karlově. Abych byl upřímný, ani samotné kurzy a přednášky nejsou jako dřív. Mnoho profesorů snaží v krátké době reformovat své kurzy na digitální podobu.
Je to digitální revoluce, která umožňuje školám pokračovat, a která se jeví jako opravdová spásonosná záchrana. Sociální média, streamování videí, aplikace pro zasílání zpráv a další, umožňují navzdory omezení fyzického kontaktu, udržovat kontakt sociální. Zamrazilo mě však při pomyšlení, že by lidé mohli být uvězněni doma bez Netflixu či Facebooku, vlastně obecně bez internetu.
Pro mě je to možnost, která mi umožňuje zůstat v kontaktu s přáteli a rodinou nejen v Evropě ale i v USA, dohnat novinky v zábavním průmyslu, a dokonce umožňuje provádět online konference akademické obce ohledně výzkumů s kolegy.
Ale i z toho jsem si však vybudoval každodenní rutinu. Ocitáme se nejen ve stavu nouze, ale ve stavu ennui.
Ranní procházka po cestách, po kterých ostatní neprochází, po návratu snídaně, kterou se snažím zpestřit alespoň novým receptem, odpolední on-line kurzy, telefonáty s přáteli, spolužáky, rodinou a pak konečně trochu toho bezmyšlenkovitého koukání na televizi tak dlouho, dokud neusnu.
Je to čas rozsáhlých změn. jak ekonomických, tak sociálních. A i přesto je nejlepším řešením nedělat nic, zůstat doma a čekat.
Svým způsobem je to paradoxní. Sociální pořádek, tak jak jej známe, je narušený. Převládající strach ve společnosti se stal pro mnohé, stejně jako pro mě, běžnou rutinou. A z nicnedělání se nově stává „normální“ stav.
Nicméně, v tomto smyslu existuje víra v odolnost Čechů a vlastně lidí obecně a v přizpůsobení se aktuálním podmínkám.
Text byl napsán na konci března.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
