Mrzácké ráno nese na ramenou mrzácký den, praví velký Laďa Klíma. A Schopenhauer: ráno je mládím dne. Ergo: k ránu nutno přistupovat s jistou vážností. – Vstávám kolem půl deváté, což lze snad považovat za vcelku optimální. Příliš pozdní vstávání znamená krácení nejlepší části dne, příliš brzké zas až příliš připomíná doby školského svinstva… V každém případě však platí, že budík je tabu. Vstát je třeba tehdy, až si tělo řekne. Násilně přervat spánek budíkem nechť platí za největší barbarství!
Po nějaké té hygieně, aby se neřeklo, usedám k pianinu. Není nad to začít den nějakým tím štykem od Bacha! Jaká čistá, krystalická hudba! Celý život bylo by možno prožít jen s pianinem a štosem not, a byl by to dobrý život… Dnes tedy tříhlasá invence v G-moll. Jde to ztuha, Svjatoslav Richter věru nejsem, ale co. Přidávám ještě nějakého toho Debussyho, jednu větu sonáty Mozartovy, a je po ptákách.
Následuje přesun do bazénu. Cesta příměstským busem a posléze metrem se dá přežít – s walkmanem na uších na obranu před zvukovými impulsy linoucími se z radia v řidičově kabině a případným plkáním spolucestujících (heideggerovské „Gerede“) a se zrakem upřeným do oblíbeného týdeníku na obranu před nežádoucími vizuálními vjemy. Osobní automobilovou dopravu nutno za všech okolností považovat za neomalenost. V bazénu se přes zimu poněkud zoufale snažím udržet si jakous takous kondici, abych v létě nezdržoval při zdolávání nějakého toho kopce. Loni na Velkém Benátčanu v Rakousích jsem šel jak s hnojem, nadávaje přitom jak špaček, čemuž bych se letos rád vyhnul. Zdvojnásobuji tudíž tréninkovou dávku na nějakých 3,5 km, ovšem v ne právě oslnivém čase hodina a půl. Amatérismus… Tahání lyžařského vercajku na hory shledávám poněkud nevyhovujícím, v rámci možností tedy nezbývá než plavání. Situace v bazénu dnes ucházející. To není vůbec samozřejmé: stačí pár dam s nepotlačitelným instinktem žvanivým, co plavajíce a žvaníce s přehledem zaberou celý bazén, a z plavání se stává nemalé martyrium. Ve vodě mě napadá: obsahuje vůbec Heideggerovo dílo alespoň jeden vtip? Nejsem si jist… Pakliže neobsahuje, nebylo by tím náhodou – vyvráceno? Heidegger se jeví jako člověk bez smyslu pro humor, což je u myslitele na pováženou (sic). Není nutno život bez humoru považovat za upadlý? Není také humor – existenciál?
Po návratu klíčová položka psychohygieny všedního dne: šlofík. Není nad to zdřímnout si přes den na nějakých 30 – 40 minut. Nanejvýš doporučeníhodné! Usnutí urychlí legendární seriál Rodinka pánů Kaisera a Lábuse, jenž mě provází již dvacet let. Životní konstanta! Vlády se mění, ženštiny přicházejí a odcházejí, Tlučhořovi zůstávají… Po letech praxe jsem dosáhl stadia, kdy se mi odpoledne zdávají dosti živé sny: snad to lze považovat za důvod k jisté hrdosti. Jde-li člověk po takovém vydařeném šlofíku do knajpy, cítí se až do noci jako čipera, byť ctěná hospodská společnost začíná poněkud dekadentně zívat již tak po osmé…
Večer „práce“ na nové verzi české národní hymny. Je nejvyšší čas ji aktualizovat! Jaképak „kde domov můj“, hymnu nutno pojednat konkrétněji. Inspirován současnými českými hodnotami volím název Kárky & chlast. Hudbu upravovat netřeba, ta je svou mírnou pokleslostí zcela vyhovující, aranžmá však omezíme na zkreslenou, vazbící elektrickou kytaru v duchu Hendrixovy interpretace americké hymny ve Woodstocku. K tomu nejistý, mírně falešný zpěv (to nebude problém). Nu, a celé dílko dedikujeme odcházejícímu panu presidentovi. A vlastně i tomu nastupujícímu. To bude terno.
MAREK POCESTNÝ, metafyzik
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
