Mámou na dovolené

Pohledem na mobil zjišťuji, že je 5.25. Jsem na dovolené, jen moje jedenáctiměsíční dcera ne a ne pochopit, že ráno netřeba brzy vstávat. Chvíli se ještě mazlíme v posteli, ale když začne povykovat, raději ji beru do náruče a odcházím do kuchyně. Doufám, že se vyspí alespoň manžel a syn, jemuž jsou dva a půl roku. Uvařím si čaj a kaši pro holčičku. Beru deku a snídat odcházíme na terasu. V pronajaté chalupě jsou s námi totiž dvě další rodiny a nechci je rušit.

Když se ostatní probudí, kamarád připravuje pro všechny vafle, vaříme si čerstvou kávu a plánujeme program na dnešek. Krása.

Dnešním cílem je pramen řeky Svratky, na kole krásný okruh, dlouhý jen asi 26 km. Z holek mám kolo jediná (ostatní jsou těhotné), ale doufám, že kluky budu stíhat, vzhledem k tomu, že potáhnou ještě děti v cyklovozíku. Během umývání nádobí rozmýšlím, co všechno s sebou potřebujeme a jdu se rychle chystat – pití, svačina, přebalování, namazat děti a sebe opalovacím krémem, nezapomenout cyklorukavice. Během asi 45 minut vyrážíme –vypravili jsme se docela rychle.

Cesta po klidných silničkách nebo lesních cestách ubíhá příjemně, jen při pohledu na tachometr si postesknu, že jedeme zhruba o polovinu pomaleji, než když jsme ještě neměli děti. Manžel je zatížený zhruba 25 kg živé váhy ve vozíku a já jsem ještě nedohnala fyzičku, která se rozplynula během obou těhotenství. Alespoň mám čas, rozhlížet se po krajině Vysočiny. Každé nové údolí mě něčím překvapí. Buď okouzlujícím stavením uprostřed luk nebo kravínem, který evidentně nikdo neopravoval posledních 20 let. Do hlavy se mi vkrádá myšlenka, že by se tu moc krásně bydlelo. V duchu už stloukám čerstvé domácí máslo a mažu ho na teplé housky svým dětem k snídani. No. Srdce sice touží obývat nějakou chaloupku na samotě, ale hlava jasně velí, že výhod, které nám nabízí Brno, se rozhodně dobrovolně nevzdám. U pramene Svratky si dáváme pauzu, fotku, svačinu. Já kojím, ukusuji raw tyčinku v plastovém obalu a společně debatujeme nad letošním suchem. Pramen totiž připomíná spíš blátivou kaluž.

Mám alespoň cestou zpět nad čím přemýšlet. Jak proti suchu bojovat? Zmůžu něco sama? Dělám dost, když používám látkové pleny místo jednorázových a třídím odpad? Dokážu svoje děti vychovat k odpovědnému přístupu k přírodě? Hlodají ve mě výčitky i za obal od tyčinky. Průběžně mě do reality vrací pauzy na čůrání, pití, nasazování a sundávání slunečních brýlí. Mám pocit, že děti potřebovaly zastavit minimálně dvacetkrát.

S výborným pocitem z pobytu v přírodě a fyzického výkonu přijíždíme zpět. My jsme dost vyčerpaní a přivážíme si s sebou dvě odpočaté děti. Manžel uklízí kola. Já s dcerou v náruči vařím rychlý oběd, krmím ji, přebaluji, vybaluji, suším dresy. Někde v průběhu stihnu i sprchu a po obědě uspat staršího syna, který mezitím vybil energii na trampolíně.

Zbytek odpoledne trávíme hraním si s dětmi, povídáním, občas se mi podaří i něco přečíst. Navečer ještě jdeme do místní „japonské zahrady“, kterou si nějaký nadšenec vybudoval u svého domu. Večerní koloběh jídla, koupání, ukládání už máme zmáknutý téměř dokonale. Když ležím mezi usínajícími dětmi v posteli, neubráním se pocitu, že si nepřipadám odpočatá, ani zrelaxovaná. Je vlastně dovolená s dětmi dovolená? Uzavírám to s tím, že jsem šťastná, že jsme tu všichni čtyři spolu.

Když přicházím dolů, část osazenstva už spí. Vytrvalí se odhodlali rozehrát nějakou deskovou hru a dát si pivo. Já už na to dneska nemám. Deci vína mě ukolíbá, takže taky odcházím spát. Jedno je jisté. Budík si na ráno nastavovat nemusím.