0:00
0:00
Jeden den v životě29. 3. 20134 minuty

Jeden den v životě mezi nebem a zemí

Osud a člověk jsou dva nerozluční souputníci. Oba mají své cíle a oba se rozhodují, jak jich dosáhnout. Vzájemně toho o sobě však moc neví. Sotva by myslel jeden na druhého, když vytvářejí své plány a přesto se tak významně ovlivňují. Tak jako osud zasahuje svými črty do plánů člověka, tak člověk reaguje a zasazuje svými rozhodnutími do plánů osudu. Je předem těžké odhadnout, kdo z nich svého cíle skutečně dosáhne. A tuto šachovou partii hrají do konce svého společného života.

Jana Šubrtová
Astronaut

Jednoho sobotního dopoledne jsem přijela s velkým zpožděním do Drážďan a již při vystupování z vlaku netrpělivě sledovala informační tabule na nástupišti, zda na nás navazující rychlík do Stuttgartu počkal. Doběhla jsem s ostatními opozdilci k vagónu a nastoupila. Udýchaně jsem procházela uličkou a dívala se, kam bych se vešla i se  svým nákladem. Jak bývalo mým zvykem, poctivých dvacet kilo na zádech a přinejmenším tři v ruce.

Mezi mou rychlou chůzi a hledajícími pohledy se prodralo zezadu pár slov a chycení za rameno, jestli nemám náhodou „Schönes Wochenende Ticket.“ Chvíli jsem přemýšlela, jestli ho mám zapřít, nebo přiznat.  Dvě volná místa – shodila jsem krosnu a otočila se směrem k hlasu.  Muž, ve středních letech, snědší pleti a plnější postavy zopakoval svoji otázku a ptal se, zda si ke mně může přisednout. Byla jsem po těžké nemoci a ještě ne zcela fit, tak jsem lhostejně přitakala a sedla si. Jenže nic netušíc jsem si „zavařila“ na další čtyři hodiny náročné cesty.

↓ INZERCE

Ještě, než jsme se usadili, mi dal svůj podíl ceny na lístku a přetopený vlak se rozjel. Během prvních dvaceti minut, kdy jsme si oba vytáhli své chlebníky, jsem se dozvěděla jeho životní příběh, který zakončil otázkou: „Ty mít přítel?“ A abych všemi smysly tuto větu procítila, strčil mi pod nos řízky alá „Türkisch Rezeptur“  – byl kuchařem v jednom vyhlášeném mnichovském hotelu. „Ty ochutnat, tobě chutnat!“, s úsměvem dodal a znovu připojil: „Ty mít muž?“ Nepřemýšlela jsem dlouho nad odpovědí a upřímě řekla „NE“. Oči se mu rozzářili radostí a chystal se mi vtisknout polibek. Ucukla jsem, až jsem se zezadu lehce praštila o okno a jenom řekla:  „No, prosím?!“ Pohladil mne po hlavě a symbolicky pofoukal.

Na to, jak jel rychlík rychle, se čas nekonečně vlekl. Mezitím se zaplnila ulička natolik, že při myšlence si odskočit, jsem ji zase rychle zahnala. Ani krajina, často mi na cestách potěchou oka, nepřinášela obvyklé uspokojení. Naše občasná komunikace probíhala ve vlnách a dosahovala vrcholu při každé mé záporné odpovědi v otázce společné budoucnosti. Neměla jsem pak už sil myslet na slovní tahy a pokládat argumenty proti, jako vynikající karetní hráč. Levým uchem jsem dekódovala komplimenty a vyznání a pravým okem vysílala záchranné pohledy směrem k cestujícím. Marně.

Poznamenaná bývalou profesí učitelky mne napadla jedna věc – ještě nikdy jsem neviděla psanou formu turečtiny.  Poprosila jsem ho tedy, jestli nemá tužku a papír. Velice se podivil, co že chci najednou sepisovat. Vytáhl svůj osobní blok, ukázal mi dokonce povolení k pobytu, pracovní povolení a fotky svých rodičů a příbuzných. Na jedné z černobílých fotek bylo šest snědších mužů mladšího vzezření vedle sebe. Musela jsem hádat, který z nich je ON. Trefila jsem se do jeho bratrance. Nicméně napsala jsem na papír pár německých slov jako jaro, žena, muž, dítě a nělikok frází s prosbou o překlad. Chopil se tužky a překládal. Fascinováni písmem jsme se na chvíli odklonili od neutuchajícího výslechu: „Proč mě nechceš?!“  Když skončil, hbitě jsem mu vzala blok a tužku z ruky hned vše začít napodobovat a pro jistotu zavelela slovy „Ty, ticho, já muset soustředit!“

Do Stuttgartu jsme dorazili se zpožděním, ale to mi přišlo vhod, jelikož jsem tam měla asi jeden a půl hodiny na přestup. Kuchař pokračoval dále směrem na Mnichov. Chtěl mě ještě pozvat na kávu a napsal mi dodatečně na onen arch tureckých výrazů, který jsem dostala jako lekci na památku, své telefonní číslo. Kdykoli prý budu mít pocit životní úzkosti, ať neváhám a volám. Přijede si prý pro mě kamkoli – vlakem. Naprosto unavená a vyčerpaná jsem oněměla. V tu chvíli pochopil, že tenhle souboj už asi opravdu nemá cenu a omluvil se. Omluvil se, stiskl mi ruku a odešel. 


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články