Je 5.50 ráno a mně začíná brnět telefon – budíček. Potichu se proplížím obřím nepořádkem v našem organizátorském srubu, popadnu svou karimatku a jdu cvičit jógu. Je to hodina a půl z celého dne, kterou jsem se rozhodla věnovat jenom sobě. Do srubu se vracím tak akorát před rozcvičkou. Dneska bude v egyptském stylu. Kuba se směje sám sobě v kostýmu faraona a zvenku už zaznívají první tóny skladby Walk like an Egyptian, dnešního budíčku pro účastníky.
V devět hodin jim začíná odborný program. Jsou to všechno nejúspěšnější řešitelé biologické nebo chemické olympiády, a tak je program oborově zaměřený. Ten biologický zahrnuje tematické přednášky, mikroskopování nebo výlety do terénu, aby účastníci viděli organismy i v přirozeném prostředí. Program vedou specialisté různého zaměření i úrovně od nadšených bakalářských studentů po odborníky z praxe a univerzitní profesory. Podle mě je to takhle inspirativní a přínosné nejen pro účastníky. Já ale tohle dopoledne využívám k úklidu našeho organizátorského srubu. „Míra neuspořádanosti se zvětšuje v celém vesmíru a energii, kterou bychom potřebovali na udržení pořádku, hojně investujeme do účastníků tábora. Musím říct, že mi tahle myšlenka zní v danou chvíli rozumně, ale stejně jsem ráda, že mi Radek s úklidem pomáhá.
O poledním klidu vytvářím popisku k zelenému skokanovi, kterého děti přinesly z dopolední exkurze. Píšu jen „skokan z okruhu zelených skokanů“. Jeden z účastníků se hned ptá, proč to neurčím přesněji. Ještě před půl rokem bych ho odbyla s tím, že je to se zelenými skokany prostě složité. Po kurzu na univerzitě jsem si ale jistější v kramflecích, a tak se pouštím do vysvětlování. Účastník odchází s úsměvem, já mám taky radost a myslím, že můj profesor by byl taky rád, že to jeho vysvětlování v „letňáku“ nebylo zbytečné.
Už je po poledním klidu a já běžím na svou přednášku – poprvé v roli přednášející. Pokusnými králíky bude Hanky oddíl. Nádech, výdech. Mám sice pár let studia biologie za sebou, ale takhle z druhé strany to přednášení vypadá docela jinak. Začnu přednášet. Na nervozitu není čas ani prostor. Když vyprávím o tom, že dinosauři nevymřeli úplně, ale někteří létají denně kolem nás a říkáme jim ptáci, minimálně některým dětem září oči nadšením stejně jako mně.
„V dnešním díle se podíváme do země Terra Australis Incognitas známé také jako země velkých vaků,“ zaznívá na začátku naší scénky, kterou jsme si připravili. Markéta v převleku klokanice skáče po scéně s batohem na břichu. Když během povídání o životě klokanů vytáhne z batohu místo malého klokánka plyšového jednorožce, je všem jasné, že nás není rozumné brát úplně vážně.
Den se chýlí ke konci a my jdeme do finále. Pro dnešní večer jsme nachystali filmový festival Běstvinské Vary. Maria v roli moderátorky vítá účastníky festivalu přicházející v roztodivných kostýmech. Podmínkou pro vstup byla totiž maska vlastní výroby. Kolem nás tak prochází dámy s neviditelnými psy na viditelných vodítkách nebo pánové ve vysokých kloboucích zhotovených ze sbalených spacáků. Všichni se usadíme a čekáme na začátek promítání pěti krátkých animovaných filmů.
Já sedím v porotě v šatech, rukavicích a zimní čepici s napíchanými husími brky ve vlasech a čekám na snímek, který zde naoko zastupuji. Nejprve ale běží příběh o Vikingovi. Po jeho skončení se rozbíhá diskuze a o slovo se hlásí jeden účastník převlečený za slečnu. Dívčím hlasem nás kárá, že si nemohl nepovšimnout zjevné genderové nevyváženosti a co bychom k tomu řekli. Všichni se smějeme a slibujeme, že příště to bude lepší. Zábava graduje, po filmech se vlníme na tanečním parketu a s Vaškem se dokonce roztáčíme v rytmu jive. Ještě rychlá momentka ve fotokoutku a pak rychle na kutě. Čeká nás ještě dalších deset nabitých dní, tak ať to naše tempo zvládneme s úsměvem a nadšením až do konce.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
