Zabijačka v zoo

Žirafa Marius z kodaňské zoo se stala mediální hrdinkou poté, co jí ošetřovatel v neděli podal chleba – a pak jí do mozku vstřelil uspávací injekci. Torzo osmnáctiměsíčního samečka pak před zraky diváků s kolegy rozřezali a kusy předhodili k večeři lvům. Zoo krok zdůvodnila tím, že ve svém rozmnožovacím programu má již mnoho žiraf s podobnými geny; a kdyby si Mariuse ponechala, podpořila by tím příbuzenské křížení a s tím spojené riziko genetických vad.

Vedoucí odboru pro vědu v dánské zoo Bengt Holst zahraničím médiím vzkázal, že taková regulace zvířat držených v zajetí je běžná; jen kodaňská zoo takto ročně utratí 20 až 30 zvířat. Ponechme teď stranou, zda šlo situaci řešit jinak - Kodani prý nabídlo několik zoologických zahrad, že se samce ujmou. Pomiňme i to, že petici na záchranu mláděte podepsalo několik desítek tisíc lidí a že ředitel naopak dostal od milovníků přírody maily vyhrožující i zabitím. 

Podstatou celé věci se zdá být na právě veřejné vystoupení s porcováním žirafy. Hlouček, který v záběrech zahraničních médií „pitvě“ přihlíží, čítá i několik dětí. A nikdo se neodvrací ani se neošklíbá, spíš pitvu se zájmem sledují.

Vybavil se mi v té souvislosti pokus základní školy v německém Ratekau, kde dostali před třemi roky žáci páté třídy na výběr, zda chtějí v rámci výuky o „domě kamenné“ přihlížet zabití králíka přímo ve školní učebně. Polovina přikývla, s králíkem se rozloučila, poděkovala mu, že ho smějí posléze sníst, potom ho místní farmář před jejich očima zabil. Zbytek dětí si vybralo jinou náplň, nikdo je k účasti nenutil. Přesto škola čelila ostré kritice, že věc nekonzultovala předem s rodiči a že byly některé děti v šoku; několik jich pak dokonce odmítalo jíst maso.

Sama myšlenka „zabijačky“ ve státní instituci přitom dává smysl. Světová spotřeba masa se více než zčtyřnásobila, centrum Glopolis uvádí vzestup ze 70 milionů tun v roce 1961 na současných 300 milionů tun ročně, ale zážitek ze smrti zvířete je nám stále vzdálenější. Ona demonstrace tak může být cestou, jak si děti - a nejen ony - mohou uvědomit, jakou hodnotu růžové balíčky masa v supermarketu mají; co za nimi stojí a v jakých podmínkách dnes většina zvířat před porážkou žije. 

Nejde tu o přesvědčování k vegetariánství - toho by šlo ostatně mnohem lépe dosáhnout přímo návštěvou velkochovu nebo jatek. Porážka zvířete na vlastní oči nabízí mnohem niternější prožitek a mohla by ve svém důsledku pomoci nejen respektu k zvířatům a ke zlepšení podmínek, ve kterých žijí. Otázka ovšem je, zda právě to nabídli v Kodani.

Snad měla „pitva“ jakýsi vzdělávací rozměr, tedy vidět tělo zevnitř, a nešlo pouze o to, že veřejné porcování žirafy mělo zoo posloužit jako vábnička. Ale i tak platí, že žirafí steak si většina hostů kodaňské zoo asi nikdy v životě nedá. 

Pokud chtěla zoo dělat okolo smrti Mariuse výukovou show, proč návštěvníkům „nenabídla“ spíš zabití tvora příbuzného těm, s nimiž na talíři setkají? Zřejmě by tím veřejnosti i zvířatům poskytla větší službu než demonstrativním porcováním žirafích nohou. A pokud chtěla ukázat, jak drsně to chodí v živé přírodě, měla žirafu pustit ke lvům živou.