Vraťte mi mé dítě

Není to otázka do celonárodního hlasování, přesto si ji položme: Má Aneta Tokarčíková dostat zpět své dítě? Pro všechny, kterým kauza unikla: Tokarčíková je případ, jaké život ve svobodné společnosti přináší. Je z rozpadlé rodiny, kvůli příteli odešla v šestnácti letech ze školy, pak otěhotněla a porodila dítě. Nestýkala se s rodiči, neměla peníze ani jisté bydlení. Její partner byl kvůli loupežnému přepadení na útěku před policií. Oba se proto před třemi týdny rozhodli dát svoji dvouměsíční dceru do ostravského babyboxu. Pak ale policie mladého muže dopadla a Anetě Tokarčíkové se po dceři – mezitím svěřené do péče azylového domu – stýská, chce ji zpět.

Kdyby o otázce zmíněné v úvodu rozhodovali respondenti internetových anket, měla by Aneta Tokarčíková smůlu. Jednou svoji roli nezvládla, jako matka naprosto selhala, a proto bude dítěti lépe v jiné rodině, volají české virtuální debaty. Jenže vox populi nerozhoduje a rodičovská práva jsou v Česku formulovaná tak, že úředníci těžko mohou nově probuzené matce její dítě upírat. Teď jde jen o to, jaký z toho máme mít pocit. Bližší pohled ukazuje, že dobrý.

Je samozřejmě otázka, jak dopadnou zkoušky DNA a další procedury, například vyšetřování policie, neboť u kojence našli lékaři zlomenou ruku. Také není jisté, jak Tokarčíková zvládne mediální tlak bulváru, který se na ni teď sesype s výčitkami typu „hle, krkavčí matka“. Pokud vše ale dopadne tak, jak si Aneta Tokarčíková přeje, a skutečně dostane dceru zpět, měla by na tom získat i její dcera. Žít se syndromem odloženého dítěte, který by ji v později dospělosti mohl dostihnout, nemusí být vůbec snadné.

I z pohledu státu se případ vyvíjí, jak nejlépe mohl. V pravý čas zafungoval babybox, dítě je v bezpečí, matka se k němu hlásí, přiznává svoji tísnivou situaci a stát má v rukou vše, co potřebuje, aby mohl oběma pomoci. Především má spolehlivé informace. V podobné pozici nechtěných přívažků je v tuhle chvíli možná celá řada čerstvě narozených dětí, o nichž ale stát nic neví a nemůže pro ně nic udělat.

České sociální úřady nemají úplně ideální pověst, pokud jde o citlivý přístup k rodinám, které se nějak vymykají běžnému standardu. I Respekt přinesl řadu článků o tom, jak chudoba nebo nekonvenční způsob života způsobily skandální zabavování dětí. Tohle je ale jiný případ. U Anety Tokarčíkové jsou pochybnosti, nakolik se může o kojence postarat, zcela na místě. A stát má teď možnost především jí samotné tyhle pochybnosti vyvrátit. Jednak důvěrou a zadruhé zmíněnou pomocí. Smyslem sociálního systému je víc než distribuce přídavků na děti rodinám, které je nepotřebují. Pokud má český přebujelý sociální systém nějaký smysl, pak mu jej dávají právě lidé, jako je Aneta Tokarčíková.