Volby budou

Na věc se dá nahlížet i pozitivně. Podobně jako už v případě pádu Topolánkovy vlády. I tehdy se hodně mluvilo o krizi a dramatickém riziku zejména vzhledem k možným zásahům Václava Klause do sestavování nové vlády a jeho vstupu do probíhajícího českého evropského předsednictví. Ale politici se velice rychle dohodli na kompromisech, nominovali úřednickou vládu, která nepobuřuje a předsednictví dotáhla se ctí do konce. I dnes se rozhodující politické strany velmi rychle dohodly na společném postupu a zdá se, že jsou schopné situaci vyřešit, aniž by muselo dojít k velkému odkladu voleb. Na první pohled to tedy vypadá dobře: tahle společnost je stabilní demokracií, vládní i jiné krize je schopna řešit politickými dohodami, aniž by byla ohrožena podstata společenského systému.

Ale tahle stabilní demokracie má svoje „česká specifika“. Především je tu otázka, zda se dohody politických stran neodtrhly od „systému“ už natolik, že žijí svým vlastním životem. A zda politici neřeší spíš problémy svého vládnutí než života společnosti. Funguje tu princip „velké koalice“ tvořené ODS a ČSSD a podporované více či méně ostatními menšími stranami a nepříjemný je pocit, že se zdá, jakoby tato koalice bez problémů prosazovala to, co se hodí politikům a naopak nebyla schopna řešit koncepční věci, které by přinášely dlouhodobé vize a reformy. Jde-li o podstatné reformní kroky zaklínají se politici nemožností cokoli prosadit vzhledem ke křehké „stojedničkové“ většině ve sněmovně. Jde-li o řešení politických krizí sestaví pohodlnou ústavní většinu, která může prosadit cokoli. Na druhý pohled se tedy může zdát, že politici žijí ve svém uzavřeném světě, pro který voliči nejsou klienty požadujícími vykonání určitých služeb, ale spíš jen nutnou kulisou.

A má to celé i ty bizarnější stránky. Hlavními hrdiny boje za ústavnost jsou dnes poslanec Miloš Melčák a advokát Jan Kalvoda. Melčák je odepsaný „přeběhlík“, v očích kolegů i veřejnosti představitel právě toho způsobu politiky, který vede k politickým krizím. Kalvoda kdysi musel opustit politiku proto, že neoprávněně užíval titul JUDr. Jistě, chybu přiznal a to že ji udělal ho nediskredituje na celý život. Nicméně ve sporu o zásadní výklad práva je to prostě zábavné. Důvěryhodnější kolegové Melčáka a Kalvody, jak pokud jde o titul, tak pokud jde o politické zásady, například Petr Pithart nebo Pavel Rychetský dnes také vystupují proti pragmatickému přizpůsobování ústavy politickým potřebám. Nicméně sami jako senátoři akceptovali zákon, který v roce 1998 vedl obdobným způsobem k předčasným volbám.

Ještě zábavnější je to, jak si politici udělali pauzu v předvolebním boji. Výrok Ústavního soudu, který může vést k odkladu voleb, je vyrušil v kampani, v níž si vzájemně dokazovali svoji tupost a naprostou nekompetentnost. Sešli se, podali si ruce, usmívali se na sebe, dospěli k řešení, které by jim mělo umožnit v kampani pokračovat. A pokračují. V tom, že si vzájemně dokazují svoji naprostou nekompetentnost… Kdybychom brali jejich kampaň vážně museli bychom dospět k závěru, že ústavní většina, kterou probojují brzký termín voleb, je něčím jako „spolčením tupců“.

Ale volby budou. Dříve či později prostě budou a je to horizont několika měsíců. A to je ještě stále dobrá zpráva. Ať tak či onak, neřešíme situaci, kdy by se politici dohodli na tom, že ústavní většinou prosadí zákon například o prodloužení volebního období na dvacet let.