S komunisty ruku v ruce

O tom, co vedlo předsedu tohoto hnutí Xaviera Bertranda, aby před pár dny podepsal smlouvu v „zájmu lepšího porozumění, poznávání a předávání zkušeností“, se zástupci Komunistické strany Číny, lze spekulovat. Z osobního rozmaru či roztržitosti to při poslední návštěvě v Pekingu určitě neudělal.

Pravdou je, že čínsko-francouzské vztahy po loňské pařížské aféře s několikrát uhašeným olympijským plamenem a pozdějším přijetím Dalajlámy prezidentem Sarkozym zadrhávaly, ovšem nápravné úlitby Číně se po adekvátních událostech spíše provádějí na státní než stranické úrovni. V tomto případě se proto jedná o kuriózní vlaštovku, která podle všeho ohlašuje definitivní konec všech zásad, principů, morálních pohnutek, jež čas od času francouzská vláda vůči asijské velmoci ve smyslu lidských práv, demokracie i svobodného Tibetu, přece jen zastávala. Podle všeho je konec. Nebo alespoň do doby, než se v Paříži změní složení parlamentu.

Podívejme se na celou věc ale z druhé strany. Co když je to geniální francouzský tah, jak čínské komunisty pozvolna přechovat na demokraty předáváním zkušeností? Třeba tou nejčerstvější o nekonečných možnostech demokracie, kdy tradiční pravicová strana, která hlásá lidská práva a při každé příležitosti je světu prezentuje jako francouzský vynález, bez problémů uzavře smlouvu s partnerem, jenž autoritativně ovládá společnost, potírá jakoukoliv politickou opozici, pluralismus, ideologicky nepohodlné lidi posílá do převýchovných táborů, provádí genocidu v násilím získané části země, potlačuje jakékoliv etnické požadavky a dodnes není schopný třeba jen politovat dvacet let staré krveprolití vůči protestujícím studentům. Číňané na takto pojatou demokracii určitě radostně přistoupí. K ničemu totiž nezavazuje, než k prázdnému mlácení hubou. A jak ukazuje realita, lze přitom dělat cokoliv.