Příčiny, následky a plán na odzbrojení

V Gdaňsku dnes spolu s Poláky vzpomínají hlavně Němci a Rusové. Tedy Angela Merkelová a Vladimír Putin. Tehdy to byli agresoři a dnes? Zatímco jedna si sype hlavu popelem, ten druhý tvrdí, že Ribbentrop-Molotovův pakt ze srpna 1939 nebyl zas takové svinstvo, a za útok Sovětů si Poláci mohli sami. „Polsko se nenechá vyprovokovat,“ reagoval polský premiér Donald Tusk.

O Sovětském útoku na Polsko před rokem 1989 v českých učebnicích dějepisu nic nebylo. Zato jsme běhali v plynových maskách, s pytlíky na rukou a na nohou po lese a očekávali vypuknutí Třetí světové války, která bude vlastně pokračováním té Druhé. Cílené strašení si pamatuji jako dnes. V mateřské škole a na prvním stupni, pak už jsme to nebrali moc vážně. V ranném dětství, které má na pozdější život člověka největší vliv, jsme my, narozeni v 70. letech, ještě stále byli připraveni na nejhorší, měli jsme válečné sny. Vyrůstali jsme ve stínu války, nejen proto, že naše babičky odmítaly mluvit německy.

Když se začne laik trochu zabývat historií, jeho prvním šokujícím zjištěním je, jak spolu všechno navzájem souvisí. Že problémy, kterým dnes čelíme, jsou článkem řetězu příčin a následků, který se táhne zpět až kam oko dohlédne. Druhá světová válka tak ve svých následcích (které se okamžitě stávají příčinami) pokračuje dál. Někde mírněji, jako u nás, jinde jde zase o život jako v 90. letech minulého století na Balkáně, nebo stále v Izraeli.

Je z  toho řetězu cesta ven?

Vtip je v tom, že cesta ven nesmí být následkem nějaké příčiny. Musí být nová, tvůrčí. Musí to být něco, o čem jsme ještě neslyšeli a nad čím až běhá mráz po zádech, jak je to odvážné.

Takovým pokusem o rozetnutí kruhu je například plán prezidenta Obamy na odzbrojení, který pronesl letos na jaře v Praze. Můžeme nad ním krčit rameny, ale lepší by bylo mu věřit. A něco pro něj i udělat. Třeba jen ve své hlavě.