Od půdy do sklepa – 3x v Albertině

„Nepodřizuji se žádné agendě, systému, směru; nemám žádný program, styl ani téma.“ Napsal o sobě německý malíř Gerhard Richter (1932), jeden z hojně vystavovaných a známých umělců současnosti, žijící v Kolíně nad Rýnem.

Pokud je totiž něco na Richterovi opravdu fascinující – a současná retrospektiva ve Vídeňské Albertině to dobře ukazuje - pak je to (zřejmě nenapodobitelná) lehkost s jakou paralelně tvoří obrazy v naprosto protichůdných stylech: hyperrealistické přemalované fotografie, planoucí svíce a lebky inspirované Georgem de la Tourem, kvetoucí jabloně a zamlžené pohledy na Alpy (je to přece jen kýč!) vznikají současně s mocnými abstraktními plátny, kde se mezi cákanci a nátěry odehrává (někdy i mystické) drama. Jeden obraz stojí proti druhému, popírá jej. Propadneme-li A, B se nám dokonale zprotiví. Prostě nemůže člověk mít rád nebe i dudy a v tom je právě kouzlo. I když to chybění jednoho stylu, středu, osobního stanoviska – ta nepolapitelnost autora za jeho obrazy vzbuzuje kromě závrati i nějakou beznaděj.

V Albertině, o patro níž, na výstavě asi stovky obrazů ze sbírky manželů Batlinerových nazvané Od Moneta k Picassovi naopak silnou spojnici najdeme, třebaže prochází napříč díly různých autorů. Výstavu lze absolvovat i pozpátku od Rothka a Bacona (Picasso je jen reklamní trik) přes Miró,Kandinského,Klee,Maleviche,Kokoschku,Lyonela Feiningera a mnoha dalších klasických modernistů až k Monetovi a jeho vodním liliím – je to skvělá a napínavá cesta plná dobrodružství, výstřelků svobodného ducha před i po první světové válce. Je těžké uvěřit, jak nabitá to byla doba, a kolik radosti a nápadů bylo v té náhlé odpoutanosti a odvaze.

A ještě níž, v suterénu Albertiny, se malba a kresba vrací ke svojí podstatě. Třetí výstava na vybraných olejomalbách, ale hlavně leptech a kresbách, mapuje dílo Rembrandta van Rijna a jeho současníků. Právě některé drobné Rembrandtovy kresbičky tužkou a inkoustem, ty nejjednodušší, vytvořené několika lehkými čarami - pár chalup nebo načtrnutý obličej - ukazují nejvíce, v čem to vězí, že síla kresby pramení z radosti, z upřené pozornosti pohledu, z rozkoše zobrazování. A to je možná klíč i ke Gerhardu Richterovi – zpětně.