O mrtvých jen bodře

Klasická etická otázka, zda heslo „o mrtvých jen dobře“ platí i u lidí, kteří byli za života pěkní zmetkové, nabývá v kulturních rubrikách zdejších médií trochu jiný rozměr: může se napsat, že byl někdo za života pěkný zmetek, když o něm valná část národa kvůli popularitě jeho děl takhle vůbec neuvažuje? Jak se ukázalo na počátku týdne, když zemřel režisér Jiří Sequens, pro většinu redaktorů a redaktorek je zřejmě pohodlnější si to s mrtvým ani s jeho fanoušky raději nerozházet.

Sequens představoval nejhrubší esenci umělecké kolaborace s komunistickým, a vlastně i jakýmkoli jiným zločinným režimem. „Lidské skutky a tvorbu je nutno promítnout do situace, ve které byly uskutečněny,“ prohlásil před lety v jednom rozhovoru. A to je právě ono: míra zlověstné ideologie obsažená v režisérových filmech je totiž v přímé úměře s tím, nakolik od něj bolševičtí kulturtrégři vyžadovali loajální spolupráci.

Když v 50. letech potřebovali pomoct rozdávat údery pěsti pracujícího lidu, přispěchal s kolektivistickou agitkou Cesta ke štěstí o blahodárném rozorávání mezí. A když v 70. letech nastoupila nová generace totalitních „normalizátorů“, opěvoval ji seriálem Třicet případů majora Zemana - sám k ní navíc patřil, když krátce po okupaci spolurozhodoval, kdo se na Barrandově dostane k nějaké práci a kdo ne. Je přitom příznačné, že v šesté dekádě, kdy režim nejmíň tlačil na pilu, vznikly jeho prvorepublikové detektivky s radou Vacátkem a snímek Atentát, který byl kladným portrétem účastníků západního odboje za druhé světové války.

Člověk si může jednoduše spočítat, že Jiří Sequens za svůj život natočil jeden dobrý film a jeden povedený seriál. Má se díky tomu do dějin české kinematografie zapsat hlubším písmem než kvůli faktu, že během kariéry pomáhal ničit či přímo ničil nepočítaně lidských osudů? Na to se mohli snažit filmoví profesionálové v Sequencových nekrolozích najít odpověď. Jenže je tu ono „o mrtvých jen dobře“. Proto se raději zaplnily bodrými termíny „výtečné řemeslo“, „zručnost“, „profesionalita“, „fenomén“, „kultovní“ či „velký lidský i tvůrčí osud“. Až umře Otakar Vávra, určitě se je dočteme znovu.