EU jako rukojmí

Brusel žasne. Jak je možné, že Slovensko, tento věrný příznivec sjednocování Evropské unie, najednou hrozí, že zablokuje ratifikaci tzv. lisabonské reformní smlouvy? Vysvětlení je sice jednoduché, ale také naznačuje složitou spleť paradoxů, jimiž je Unie těhotná.

Slovenská opozice v čele s bývalým premiérem a nadšencem pro Unii Mikulášem Dzurindou odmítla dát své hlasy na doplnění ústavní většiny potřebné pro schválení smlouvy EU. Tímto bojkotem si chce opozice vynutit na vládě Roberta Fica „demokratické podmínky“ pro svou existenci a změny ve vládním návrhu tiskového zákona. Premiér Fico zuří, neboť jeho snaha ukázat Bruselu loajální evropskou tvář vyšla vniveč a hlasování o smlouvě musel potupně odložit.

A teď k těm paradoxům. Je pravda, že Ficova vláda – zatím spíše živelně než systematicky – nabourává principy liberální demokracie a občanských svobod. Návrh tiskového zákona tvrdě kritizují světové novinářské organizace, OBSE i Freedom House. Jenže myšlenka, že taktickým bojkotem evropské smlouvy – s její chartou lidských práv! – lze přinutit domácí vládu k dodržování demokratických pravidel, je sama o sobě paradoxní a hluboce iracionální. A pokud se Evropská unie něčeho právem děsí, tak je to iracionalita politiky v členských státech. Není divu, že Brusel trne hrůzou, že epidemie iracionality přeskočí ze Slovenska na další státy a ratifikace smlouvy se utopí v bitvách národních parlamentů.

Dalším paradoxem je provinční víra slovenské opozice, že svým výkřikem z Bratislavy se dovolá pomoci všemocného Bruselu, jejž však bojkotem smlouvy zároveň oslabuje. Naivita slovenských politiků je ohromující a hrozivá současně. Nervozita v Bruselu je proto pochopitelná: jak jim má zdvořile naznačit, že strážcem demokracie jsou si členské státy samy, že dělat z celé Unie rukojmí svého problému je neslušné – a současně žádat o souhlas s posílením její integrace?

Největším paradoxem je však něco jiného. Evropská unie se od svého vzniku vždy mohla opřít o liberálnědemokratické elity v jednotlivých státech, které díky nepsané dohodě o loajalitě vůči Unii a jejím liberálním hodnotám tvoří její silné jádro. Slovenská opozice se k této elitě hlásí, ale je historicky první, která – paradoxně ve jménu obrany liberální demokracie – tuto nepsanou dohodu porušila.

Slovenský parlament nakonec lisabonskou smlouvu zcela jistě dříve nebo později odhlasuje. Opoziční bojkot z minulého týdne však ukázal, že Evropská unie se dnes nemůže spolehnout už ani na ty, kteří jí kdysi přísahali svou věrnost.