Brusel, Brusel, Brusel

„Jaké jsou na ratifikaci Lisabonské smlouvy ohlasy z Bruselu?“ ptala se včera moderátorka večerních zpráv České televize.
„Klaus by měl smlouvu podepsat krví, zní z Bruselu,“ oznamoval včera titulek článku na Aktuálně.cz.

Stále se to opakuje, možná jde ale jen o zvyk, kterého se těžko zbavuje. Češi byli takhle desetiletí zvyklí na pojem „Moskva“. Taky se k němu jako by nemuselo nic dodávat. Když se řeklo „Moskva“, vědělo se přesně, o co jde. Co čekat, čeho se bát, čemu se ironicky vysmát. Nebylo třeba ptát se po tvářích, jménech, nebyly důležité. Prostě „Moskva“, to nadosobní centrum moci.

Naše „Moskva“ je v trapu a tvůrcům novinářských sloganů jako by chyběla. Proto se v Česku zřejmě tak lehce uchytil další nadosobní fenomén – Brusel. „Brusel říká“, „Brusel si myslí“, „Brusel rozhoduje“, „Brusel chválí“, „Brusel kritizuje“.

Jenže za prvé, „Bruselů“ je hodně. Jeden je v Evropské komisi, další jsou v Evropském parlamentu. „Brusel“ v podání českých médií může být kdokoliv z europoslanců, který něco jen tak provokativně plácne.

Hlavně jde ale o to, že ani teď, ani po schválení Lisabonu nebude rozhodující, co si myslí nějaký Brusel, ale Berlín, Paříž, Varšava nebo třeba Praha. Tam jsou a bohužel nadále zůstanou rozhodující centra moci.

A to platí i pro české schvalování Lisabonské smlouvy. Pokud nás zajímají nějaké ohlasy, pak je lepší poslouchat berlínské zákulisní klepy než ty bruselské. Pokud by totiž Češi nebo Irové Lisabon neschválili (což je u Čechů zažehnané), byl by to Berlín a další hlavní města, kde by se vynášel ortel.