A přece se volí!

Letos Tibet, Zimbabwe, Rusko. Vloni umlčení mniši v Barmě, zavražděná Bénazír Bhuttová v Pákistánu a nakonec i výbuch etnického kotle v některých oblastech Keni. Hlavní témata novinových zahraničních rubrik minulých měsíců navozují dojem, že se do velké recese neřítí jen světová ekonomika, ale také ideály demokracie a lidské svobody.

Že by liberální demokracie byla opravdu jen specificky západním modelem upořádání věcí veřejných, který jinde ve světě nefunguje? A navíc zřízením neefektivním, které kvůli své slabosti nemá šanci soutěžit s „kapitalistickými diktaturami“ typu Číny? Vždyť v Číně právě během tří let postavili údajně největší budovu světa, nový letištní terminál v Pekingu – za polovinu ceny dvakrát menšího 5. terminálu londýnského letiště Heathrow, který po dvacetileté výstavbě nejprve nefungoval.

Neblahý pocit potvrzují i čísla. Alespoň tedy statistiky prestižní americké nevládní organizace Freedom House, která podle řady kritérií poměřuje svobodu ve všech státech světa – škatulkuje je poté jako „svobodné“, „částečně svobodné“ či „nesvobodné“. Její každoroční vlivné analýzy letos již druhým rokem po sobě vyznívají pesimisticky - prvně od vzedmutí celosvětové vlny demokratizace po roce 1989. „Letošní výsledky prokazují znepokojivý celosvětový ústup svobody. Sice se prakticky nezměnilo zařazení zemí do našich tří kategorií (svobodné, částečně svobodné a nesvobodné- pozn. T.L.), pod povrchem se ale situace výrazně zhoršila. Mnoho nadějně se rozvíjejících zemí se vloni vrátilo o několik kroků nazpět a v žádné významné nesvobodné zemi se situace nezměnila k lepšímu,“ komentoval zprávu Freedom House za rok 2007 výzkumný ředitel washingtonské organizace Arch Puddington.

Států se zhoršující se úrovní svobody bylo vloni čtyřikrát více než zemí, ve kterých se žilo svobodněji. Je dnes tedy na místě pesimistou?

Nikoli, pokud se na statistiky Freedom House podíváme z většího odstupu. Před třiceti lety žila ve svobodě jen čtvrtina lidstva, vloni již polovina; v nesvobodných státech v roce 1977 přebývalo 41 procent lidí, vloni už jen 22 procent. Při detailnějším pohledu v sobě i krize posledních měsíců skrývá zárodky nadějné budoucnosti.

V Tibetu, v Barmě i v Keni lidé povstali kvůli své svobodě a tato touha vycházela z vlastní vůle po férových volbách a větší samosprávě, nevnucoval jim ji nikdo ze „západu“. Poslední tibetské protesty v roce 1989 čínský režim umlčel střílením do lidí, po němž v ulicích zbyly stovky mrtvých demonstrantů. Letos se pekingské vedení přeci jen více zajímalo o svou pověst ve světě - podle dosud známých informací zasáhlo mnohem mírněji než před devatenácti lety. Ostatně i pod fasádou jednoty tamní komunistické strany se začíná odehrávat napínavý příběh s nejasným koncem – na loňském sjezdu strana poprvé de facto uznala existenci a soutěž mezi dvěma názorovými křídly (více tržně a více sociálně orientovaným) a prezident Chu chce o narůstajícím počtu funkcionářů na nižší úrovni správy nechat rozhodovat voliče.

I v Pákistánu se nakonec volilo navzdory zastřelení hlavní favoritky hlasování a nová koaliční vláda hned osvobodila politické vězně z posledních měsíců vojenské vlády Parvíze Mušarafa. V Zimbabwe se sice dnes nejznámější africký samovládce Robert Mugabe snaží zmanipulovat sčítání voličských hlasů, ale i on chtěl svou legitimitu potvrdit ve volbách, které ho nakonec málem připravily o moc. Před dvaceti lety by nejznámější africké diktátory něco takového ani nenapadlo.

Umlčení protestů v Tibetu a v Barmě i podvedení občanů stojících až několik kilometrů dlouhé fronty před volebními místnostmi v Zimbabwe i v Keni ve skutečnosti nejsou znakem prohry liberální demokracie. Jsou důkazem síly, která přetrvá hluchou generaci mocných, ovšem naštěstí pouze smrtelných politických elit.