Život s fotkou v Lonely Planet

Nad ohništěm uprostřed patrového domku z bambusu bublá očouzená konvice s vodou. Pečlivě upravená žena rychle zalije čajové lístky a hned dává vodu na další. Ještě před pěti lety by paní Maungová v tomto domku ve střední Barmě vařila čaj jen pro svoji rodinu - a jedna konvice by jim bohatě stačila.

Od té doby, co k ní před osmi lety náhoda zavedla tvůrce známého průvodce Lonely Planet, musela šálky na čaj přikoupit a při vaření jí pod ruce většinou zírá skupinka turistů. Malebné, kouřem zčernalé ohniště i ženino pestré oblečení se totiž tvůrcům baťůžkářské bible zalíbily natolik, že vesnici Pankam, kde žije, umístili i s portrétem tehdy 47leté ženy do výběru deseti míst která v Barmě „nelze minout“. V kombinaci s následným uvolněním poměrů v Barmě a přívalem turistů to u Maungových doma spustilo před několika lety malou revoluci.

Jediná kniha

Cesta k domu paní Maungové vede kolem polí s melouny a vodními buvoly vzhůru do hor, které se zelenají čajovými plantážemi. Do nich zamířili i autoři barmské Lonely Planet. „Byli to dva muži, už ani nevím, jak se jmenovali. Přivedl je sem jeden kluk z okolí, uměl trochu anglicky a pomáhal jim hledat místa, která by mohli k návštěvě doporučit turistům,“ vzpomíná prostřednictvím překladatele paní Maungová. Zahlédli ji na dvorku a ptali se, kde se tu dá najíst. Ve vsi Pankam ale žádná restaurace dodnes není; kromě školy tu funguje pouze malý obchod, a tak je pozvala na oběd.

Během vaření muži vytáhli foťáky, čile vše dokumentovali a při loučení se zeptali, jestli by mohli fotky zveřejnit. „Vůbec jsem netušila, co Lonely Planet je, focení mi ale nevadí, a tak jsem přikývla.“ Přesto ji překvapilo, když pošťák za rok přinesl balíček s výtiskem modrého průvodce, ve kterém byl i její portrétem – dodnes to je jediná kniha, kterou nyní pětapadesátiletá žena vlastní.

Pár let po návštěvě se sice nic zvláštního nedělo. Čas od času se ve vesnici někdo objevil, ještě před čtyřmi lety ale nešlo o víc než desítky turistů ročně. Před třemi roky však přišel zlom - barmští generálové vyhlásili konec izolace země a nástup na cestu k demokratizaci, což mimo jiné znamenalo, že barmské vízum přestalo být exkluzivní záležitostí. Počet turistů v zemi se od roku 2010 ztrojnásobil na více než současné dva miliony ročně. A protože většina z nich brázdí zemi s Lonely Planet v podpaží, změnil se rodině od základu život.

Třetina země je sice dodnes pro cizince zakázaným územím. Oficiálně kvůli bezpečnosti příchozích, neboť na řadě míst dodnes zuří etnické konflikty. Podle znalců země i proto, aby mohla vláda turisty odklonit od území, kde nejen pokračují srážky, ale kde také panuje extrémní chudoba a kde jsou velkým problémem pašeráci drog.

Curry a fotky

Paní Maungová má to štěstí, že bydlí poblíž horského městečka Hsipaw ve střední Barmě, v povolené části, která se navíc pro turisty stala synonymem pro ráj outdoorových sportů. V únoru, kdy sezóna vrcholí, brázdí břehy řeky Dokhtavádí početné skupinky lidí na kolech, okolní kopce prozkoumávají stovky turistů a ti méně akční se alespoň nechávají unášet proudem řeky k pagodám a etnickým vesničkám.

V hlavní sezóně dnes k Maungovým přijde i padesát turistů za den. Většina se zastaví na oběd a pak vrací do města Hsipaw v údolí. Dají si čaj, zeleninové curry nebo dušené fazolky, nadělají pár fotek – a paní Maungová dostane za oběd pro každého z nich od průvodce okolo třiceti až padesáti korun. Na to, že v Barmě je průměrný denní výdělek asi osmdesát korun, to není zlé. Kdo chce, může zde i přespat, na skládacích matracích přímo v jídelně.

Ztráta soukromí jí prý nevadí. „Už jsem si zvykla. Pro mě je důležitější, že jsme si díky hostům hodně polepšili,“ usmívá se. Za peníze, které od hostů dostali, si už Maungovi přikoupili stohy nádobí a rohoží, které pro podnikání potřebují, motorku, která jim zkracuje cestu do města, oblečení, peřiny i solární panel, díky kterému mohou po večerech svítit elektřinou (televizi však v bambusovém stavení zatím nemají).

„Na to bychom si s naším čajovým a kukuřičným polem, což dřív byla naše jediná obživa, nevydělali,“ říká mezi loupáním buráků, které chce zasadit na zahradu, z níž pochází většina jídla pro turisty. „Jen někteří sousedé mají občas trochu řeči, že se nám teď daří,“ posteskne si pak trochu.

Paní Maungová žije celý život v Pankamu a sama nejdál byla v městě Mandalay, dopravním uzlu vzdáleném čtyři hodiny autobusem, aby se podívala na tamní slavnou pagodu. U jejího stolu přitom jedli lidé ze všech koutů země a poličku v kuchyni zdobí pohledy z Londýna a Paříže, které hosté poslali jako poděkování.

„Třeba se tam k vám jednou taky podívám, rozhodně bych chtěla,“ loučí se. Přišla další skupinka, což znamená práci s plněním dalších talířů. A možná také další vyprávění o tom, jak se dostala do slavného průvodce, který sem nové hosty přivedl.