Kořen všeho zla?

Velká část lékařského výzkumu znamená tvrdou dřinu za málo peněz. Občas ale některý objev přinese revoluční změny v celém oboru a odhalí příčinu celé řady onemocnění. Tak tomu bylo například v 19. století, kdy se zjistilo, že původcem mnoha nemocí jsou bakterie. Dalším průlomem bylo odhalení Mendelových zákonů genetiky.

V současnosti to vypadá, že lékařská věda stojí na pokraji objevu podobného významu. Zdá se, že biologický základ metly moderního lidstva – rakoviny – vydá své hlavní tajemství. Pokud k tomu skutečně dojde, je možné, že klišé z novinových titulků „lék na rakovinu“ se po letech stane realitou, stejně jako antibiotika, která po objevu bakterií zatočila s infekčními chorobami, jež byly do té doby smrtelné.

Objev, či spíše hypotéza, která se v současnosti testuje, spočívá v tom, že nádory rostou z kmenových buněk podobně jako zdravé orgány. Kmenová buňka se dělí na dvě různé dceřiné buňky. Jedna z nich zůstává buňkou kmenovou, zatímco ta druhá se rozmnoží na buňky vyžadované dotyčným orgánem.

To je z hlediska rakoviny důležité, protože dodnes se mělo za to, že všechny nádorové buňky jsou víceméně stejné. Léčba, která je má zničit, mezi nimi nerozlišuje. Za úspěch se považuje zničení co největšího možného množství těchto buněk, takže léčba je uzpůsobena tak, aby tento cíl splnila. Ničí-li však léčba pouze potomky nekmenových dceřiných buněk, problém zůstává nevyřešen. Místo likvidace mnoha buněk je třeba zaměřit se jen na těch několik. Tedy na vlastní kmenové buňky.

Hypotézu, že rakovinu způsobují kmenové buňky, nepodporují zdaleka všichni badatelé, avšak počet jejích příznivců rychle stoupá. Před pouhými pěti lety se na velkých akademických sympóziích tohoto tématu týkala jen hrstka vědeckých prací. V letošním roce jich jen na jednom takovém sympóziu byly předneseny stovky. Navíc data z klinických testů založených na této hypotéze naznačují, že pro pacienty má reálnou hodnotu. To upoutalo pozornost farmaceutických společností, které se snaží vyvinout látky, jež by nádorové kmenové buňky ničily.

Není nad celibát

Rakovina i kmenové buňky existují díky mnohobuněčnosti. V dávné minulosti, když všichni živí tvorové měli pouze jednu buňku, bylo množení této buňky vysoce žádoucí. Ve zvířecím těle se však většina buněk rozhodla pro dobrovolný celibát. Reprodukce je ponechána buňkám pohlavním.

Ostatní buňky, takzvané somatické neboli tělesné, jsou pouhými herci ve vedlejší roli a specializují se na úkony nutné pro to, aby se pohlavní buňky dostaly do další generace. Za tímto účelem se musely vyvinout geny, které by byly schopny omezit rozmnožovací instinkt, přítomný po několik miliard let, aniž by ho zcela potlačily. Teprve poté mohly somatické buňky sehrát svou úlohu a být přítomny ve správném množství.

Standardní model vzniku nádorů je založen na skutečnosti, že se v somatických buňkách pomalu hromadí mutace. Někdy tyto mutace postihnou i geny regulující buněčné dělení. Tato teorie nás učila, že pokud v somatické buňce přestane fungovat dostatečné množství regulátorů, znovu získá svou dávnou energii a začne nádorově bujet. Rakovina je tedy nevyhnutelnou daní za to, že jsme mnohobuněčné organismy.

Objev kmenových buněk tento obrázek malinko, avšak významným způsobem pozměnil. Krevní kmenové buňky byly objeveny již před mnoha lety, avšak relativně nedávno se zjistilo, že kmenové buňky jsou přítomny ve všech tkáních. Instinkt kmenových buněk je někde na půl cesty mezi pohlavními buňkami a běžnými tělesnými buňkami. Nikdy se nepřestávají množit, avšak nemohou se těšit na to, že by přešly do další generace. Umírají spolu s tělem. Je jich velice málo, a jelikož při jejich buněčném dělení pouze jedna dceřiná buňka zůstává buňkou kmenovou, jejich počet nevzrůstá.

Celý text vyjde v podnělním vydání Respektu v rubrice Téma.