Jak jsem našel dopisy Medy Mládkové a Václava Havla

V něco takového jsem vůbec nedoufal. Při práci na jiném tématu jsem měl před měsícem možnost několik dní procházet archiv mecenášky umění Medy Mládkové v jejím washingtonském domě. Když jsem do něj vkročil poprvé a rozhlédl se, zachvátila mě panika. V každé místnosti čtyřpatrové stavby byly desítky šanonů různých materiálů a dopisů, jež Meda Mládková za svůj dlouhý život nashromáždila.

Korespondence s nonkonformními protirežimními umělci z Československa, jejichž díla společně s manželem Janem sbírali - včetně dopisů od Jiřího Koláře, Adrieny Šimotové nebo Stanislava Kolíbala. Fotografie ze života Medy Mládkové, ale i řada jiných dokumentů. Tisíce unikátních stránek; vážně jsem pochyboval, že v omezeném čase, který jsem měl, mohu všechno projít.

Zhruba po patnácti hodinách třídění a přebírání jsem dorazil do jedné z koupelen. Ano, těch dokumentů je tolik, že je pro ně i onen čtyřpatrový dům malý, a jsou uloženy doslova všude. Tedy i zde. Bral jsem jednu složku za druhou - ale některé záhy začal přeskakovat z únavy, že stejně nemůžu všechno zvládnout. A chtěl jsem přeskočit i ty útlé zažloutlé desky.

Nic na nich nebylo napsané, nebude v nich tedy nic důležitého, říkal jsem si - na řadě dalších bylo vždy totiž jméno toho, k němuž se vztahovaly. Takže jsem je zprvu ani neotevřel. Po několika minutách mi ale hlavou blesklo, co kdyby něco… Proto jsem se k nim přece jen vrátil. O to větší překvapení bylo, když jsem uvnitř našel korespondenci Medy Mládkové s Václavem Havlem, a to přímo z přelomových let 1968 a 1969.

V té době si Havel - jak v jednom z dopisů konstatuje - s nikým jiným ze zahraničí nepsal, pouze s mecenáškou Mládkovou. Zařizovala zrovna roční pobyt v USA pro něj i pro jeho ženu Olgu, ale Havel na něj nakonec nikdy neodjel. Nejdřív kvůli okupaci, poté proto, že mu komunisté zabavili pas.

To odpoledne jsem už nic dalšího netřídil. Dopisy jsem založil do pevnějších desek, a protože po dlouhých měsících zimy ve Washingtonu poprvé od moře foukal teplý vzduch, vydal jsem se je v klidu prohlédnout do parku nedaleké Georgetownské univerzity.

Havel sem zavítal téměř při každé návštěvě USA, někdy zde přednášel - a nedávno mu tady odhalili památník. Slunce hřálo, seděl jsem kousek „od něj“ a začal se začítat do dopisů. V jednom Havel líčí svoje vzpomínky na převratné dny, v nichž se začal rodit jako disident:

„…byl jsem náhodou v Liberci u přátel, s nimiž jsem se opíjel, když nám kdosi ve tři ráno telefonoval, že jsme přepadeni. Přirozeně jsme to považovali za hloupý žert (jako snad každý), nicméně když jsme vyšli ven, zjistili jsme, že město je už plné tanků a obrněných vozů a nebe plné letadel a helikoptér."

V dopisech si Havel s Mládkovou nepíše zdaleka jen o výměnné stáži. V dlouhých úvahových pasážích přemítá nad stavem společnosti po okupaci, sobě i své roli v těžkých časech. Mládkovou rovněž pravidelně informuje o novinkách ve svém životě včetně nálezu štěnice, kterou tajná politická policie namontovala do jeho bytu pod lustr, aby měla detailní přehled:

„Jinak Vás snad bude zajímat – pokud jste to už od někoho neslyšela nebo někde nečetla -, že jsem ve svém bytě objevil odposlouchávací zařízení a že jsem z toho udělal menší aféru. Zdá se, že jsem tím určitým lidem, kteří se neustále zaklínají dodržováním zákonnosti a ochranou občanských svobod a kteří přitom tolerují takovéhle metody, trochu znepříjemnil život (musejí k tomu zaujmout stanovisko v Parlamentě i na veřejnosti a nevědí zřejmě, jaké stanovisko zaujmout), nevím ale, jestli oni za to na oplátku neznepříjemní život mně – jsou aspoň jakési náznaky, že by mohli jít touto cestou.“

Plné znění dopisů otiskujeme se souhlasem Medy Mládkové ve vydání Respektu 15/2014.