Dvacet milionů, které měly přijít dřív

Média ve čtvrtek přinesla zprávu, že minulý týden zemřel pětiletý chlapec Vojta Vázler. Byl od narození těžce postižený v důsledku lékaři pokaženého porodu a prožil svůj krátký život jako slepý a hluchý, s výživovou trubicí a bez možnosti pohybu. Jeho rodině, která si Vojtu nechala v domácí péči, se v létě podařilo po letech sporů donutit pražskou Nemocnici Na Vinohradech k zaplacení rekordně vysokého odškodného za celoživotní zdravotní následky.

Právník zastupující rodinu v rozhovorech otevřeně tvrdě tvrdil, že provinilá nemocnice celý proces protahovala v očekávání chlapcovy smrti. To se nenaplnilo, přesto se Vojta odškodného reálně nedočkal. Zemřel dva měsíce po uzavření mimosoudní dohody - v době, kdy je částka dvacet milionů korun teprve složena na účtu o notáře. Je dobře, že nemocnice na Vinohradech nyní po chlapcově smrti vyplacení odškodného nijak nezpochybňuje. Přesto se nelze zbavit jisté pachuti, že kvůli zapírání chyb a neochotě nestihla finanční satisfakce posloužit svému hlavnímu účelu – ulehčit pečující rodině a v rámci možností jí umožnit vést normální život.

Odškodné prospěje všem

Kolegyně Hana Čápová, která v létě Vázlerovy navštívila, popisovala poměrně typickou situaci, v níž se v Česku ocitá řada rodin starajících se o vážně postižené dítě. Matka trávila dvacet čtyři hodin denně péčí o Vojtu, pracovat mohla zcela minimálně. Byla vyčerpaná, nevyspalá, osobní čas „pro sebe“ neměla v podstatě žádný. Navrch emoční zátěž ze sporu z nemocnicí a faktu, že lékařské prognózy nedávaly Vojtovi moc dlouhé vyhlídky. Hlavním živitelem rodiny zůstal otec, což nevyhnutelně vytváří výpadek příjmů, který sociální dávky nedorovnají.

Vázlerovi byli v odlišné – a vlastně ještě mnohem těžší - situaci než většina podobných rodin. Jejich trápení nevzniklo řízením osudu nebo přírody, ale konkrétní chybou lékařů. Obnáší to pocit křivdy, ale zároveň jistou naději na spravedlnost a zadostiučinění. Jejich zápas o odškodné vstoupil do českých zdravotních dějin a kromě jich samých prospěje všem, kdo budou ve zdejších nemocnicích rodit (nebo se léčit) v budoucnu; částka je tak citelná, že na příště nutně zvýší obezřetnost zdravotníků.

Jako bolestné za zklamané rodičovské naděje, trápení a maratón posledních pěti let má bezpochyby svou cenu i dnes. Je ale škoda, že se jí postižený chlapec nedožil. Vidět rodinu fungovat s potřebným materiálním zázemím, podporou osobních asistentek, pečovatelek a odlehčovacích služeb by bylo úlevné a inspirativní zároveň – coby obrázek toho, jak má život s postiženým dítětem správně vypadat. A jak také leckde na západ od našich hranic vypadá.

Šetřit a vyčerpat se

Oceňovat, že někdo navzdory těžké zdravotní situaci nedal dítě do ústavu, se česká společnost už naučila. Další krok, který ji teprve čeká, je pochopit, že není v pořádku, aby „náklady“ této domácí péče nesla rodina sama. Sociální vyřazení, vyčerpání a ztráta osobního života nejsou velkorysou obětí, jak bývá sebeobětování občas pateticky vnímáno, ale zřetelnou chybou systému. Už proto, že člověk, který pečuje za hranicemi svých sil, nepečuje z dlouhodobého hlediska dobře.

Rodiny jako Vázlerovi nejen poskytují svým potomkům nejlepší možnou podporu, jakou žádná instituce nezastoupí, ale také šetří státnímu rozpočtu miliony. Rodiče nejhůře postižených dětí dnes dostávají na hlavní dávce, tedy příspěvku na péči, maximálně dvanáct tisíc korun měsíčně, což je několikanásobně méně, než by péče stála ve zdravotním či sociálním zařízení.

Stát by měl tenhle rozdíl rodinám vracet v podobě zvýšení přímých dávek nebo lepším financování domácích služeb, což dnes dělá málo a špatně. Vychovávat dítě, jako byl Vojta Vázler, pak pro řadu chudších nebo méně stabilních rodin znamená zcela rezignovat na normální, plnohodnotný život. I to je zpráva, kterou nám krátký život postiženého chlapce, přinesl.