Chceme-li přímou volbu, poohlédněme se po poloprezidentském systému

Intuitivně, z pohledu občana, je to návrh smysluplný. Když ale o krok poodstoupíme od zdravého naštvání nad průběhem prezidentské volby a zamyslíme se nad tím, jaké by byly dopady takového kroku, zjistíme, že stojíme před poněkud jiným rozhodnutím. Pokud je nám parlamentní volba prezidenta opravdu nepříjemná a chceme ji nahradit volbou přímou, musíme se totiž pořádně nadechnout, výrazně změnit ústavu a posunout republiku směrem k poloprezidentskému systému.

Výroba kandidátů

Pro přímou volbu hovoří několik argumentů. Každý poukazuje na problémy, které přímá volba vyřeší, přičemž zůstávají zapomenuty dopady na celý ústavní systém, které tato změna přinese. První argument je, že přímá volba pomůže předejít handlům, jakým jsme nedávno byli svědky. Přímo zvolený prezident by ale pravděpodobně více využíval svých pravomocí, pro politické strany by jeho přízeň byla ještě důležitější, a strany by tak měly tendenci „vyrábět“ své vlastní kandidáty.

Navíc je faktem, že velká část voličů stále volí podle stranického klíče a doporučení stranických lídrů by se stala stejným obchodním artiklem, jakým jsou dnes hlasy jednotlivých zákonodárců. K tomu se přidá skutečnost, že „nejposlušnější“ jsou v tomto směru voliči KSČM. Problém by se opakoval: opět bychom měli prezidenta závisejícího na komunistické podpoře, přičemž v situaci, kdy jde o znovuzvolení, by se situace ještě zhoršovala.

Zapojování do politiky

Dalším argumentem zastánců příme volby je, že voliči dostanou možnost volit do úřadu, který vždy měl značnou společenskou prestiž a vliv. Pokud ale nejsme ochotni přepsat velkou část ústavy, tak takový krok žádné uspokojení občanům nepřinese. Naopak: prezidentovi bychom svými hlasy udělili mandát legitimity k tomu, aby se aktivně zapojoval do každodenní politiky, aniž bychom mu k tomu dali příslušné pravomoci.

Výsledkem by byly časté „neřešitelné“ situace, kdy se prezident bude pohybovat na hraně svých pravomocí a snažit se vykonávat „vůli lidu“ v oblastech, kde mu ústava ukládá respektovat vůli ostatních orgánů a bude se chovat spíše rezervovaně. Aniž bych zde soudil kroky současného prezidenta, stačí si představit, o kolik rozhodněji by se choval, měl-li by mandát vzniklý přímou volbou, například ve sporech se soudy, kde jde o zásadní otázky rozdělení mocí ve státě. Vedlejším dopadem by pak bylo další snížení respektu k ústavním institucím.

V tomto smyslu tedy nelze očekávat, že přímá volba dodá občanům pocit, že na správu státu mají větší vliv. Naopak by se ještě zvýšil výskyt právě těch krajních situací, které občanům politiku znechucují a odrazují je od účasti na ní. Pokud opravcu chceme prezidenta volit přímo, musíme vytvořit takový ústavní rámec, který mu umožní využít tohoto lidového mandátu, aniž by tím onen rámec likvidoval. Toho lze dosáhnout jen rozsáhlejší změnou ústavy.

Rakousko a Slovensko

Zastánce přímé volby může namítnout, že existují státy, které mají prezidenta institucionálně slabého a přesto přímo voleného, jako je Slovensko nebo Rakousko. V Rakousku ale má roli vedoucí osobnosti tradičně kancléř a tamní volební systém davá vzniknou silně konsensuálním koalicím, kde ani není místo pro prezidenta, aby zaujímal pozice v kontroverzních situacích.

Slovensko se pak již osobou parlamentně zvoleného Kováče dalo na cestu relativně neangažovaných prezidentů, u čehož zůstalo i po změně ústavy umožňující přímou volbu. Naopak československá a navazující česká tradice sestávají z osobností, které rozhodně nesplňují představu prezidenta jako bývalého politika, kterému o mnoho nejde a proto se chová rezervovaně v souladu s tím, co ústava předpokládá: Masaryk, Havel i Klaus byli v konkrétních otázkách velmi aktivní, a pokud bychom osobnostem podobného rázu chtěli prostřednictvím přímé volby dát možnost, aby se staly opravdu přímými aktéry v každodenní politice, museli bychom jim k tomu dát i patřičné institucionální role, tedy výrazně změnit ústavu.

Naopak v zemích s tradicí prezidentů zdrženlivých, jako je Rakousko, prezident není zvolen s očekáváním, že se stane aktivním hráčem, a proto ani nepotřebuje příslušné pravomoci. Nakonec je to tedy právě naše tradice prezidentů coby lídrů s názorem a výraznou reputací, která nám neumožňuje, abychom v rámci současné ústavy takové lídry volili sami.

Poloprezidetský systém

Poloprezidentské systémy bývají relativně efektivní a funkční. Poloprezidentský systém ale spojuje přímou volbu a silné pravomoci prezidenta, a přechod k poloprezidentskému systému výrazně změní rovnováhu jednotlivých pilířů moci. Naše současná ústava tyto předpoklady neobsahuje a pouhá změna způsobu volby prezidenta by tak efektivitě systému byla spíše na škodu a naopak by ohrozila fungování našeho ústavního pořádku, zvláště v konfliktních oblastech, jako je rovnováha mezi exekutivou a soudy. Z logiky věci i ze zkušenosti jiných zemí plyne, že přímou volbu musí doprovázet příslušné prezidentské pravomoci, a specifický status českého prezidenta, jak jej znají naše dějiny, toto přesvědčení jen potvrzuje.

Možná ale takový radikální krok není třeba. Pokud bychom chtěli ústavu nechat jak je a nezatěžovat ji změnami a implantací přímo zvoleného prezidenta, máme dvě možnosti. První je fatalisticky se smířit s tím, že parlamentní handly s církevním vyrovnáním a s funkcemi jsou cenou, kterou platíme za to, že se náš ústavní systém jakž takž drží.

Druhou možností je uvědomit si, že naše doba je stále ještě poznamenána událostmi kolem konce minulého režimu a lidé v prezidentském úřadě, jako je současný prezident Václav Klaus, jsou vlastní reputací a historickou rolí zainteresování na tom, jak náš současný systém funguje a jakou má formu.

Nedořešené ústavní otázky

Prezidentský úřad pak využívají i k tomu, aby tak trochu dokonali, co v danou chvíli nestihli a český stát posunuli blíže ke své představě. To platí o Klausovi stejně jako o Václavu Havlovi, jakkoli toto každý činili či činí odlišnými cestami, každý v jiné míře, a hlavně jiným stylem. Výsledkem je to, před čím varoval Ralf Dahrendorf ve svých doporučeních pro postkomunistické země: do běžné politiky se nám stále míchá politika ústavní, protože v běžné politice se pohybují lidé, pro něž jsou ústavní otázky vlastně stále nedořešené. Prezidentský mandát vzniklý přímou volbou by při současné české ústavě tento problém ještě zostřil.

Můžeme doufat, že jakmile stávající generace odejde do politického důchodu, přednost před „budovatelským“ instinktem dostane instinkt opravdu prezidentský, kdy prezident svůj úřad pojme jako povinnost fungovat coby pojistka a vedoucí autorita ve chvílích opravdu těžkých. Zda je taková změna reálná, to ať každý posoudí sám.

Zásoba potenciálně silných prezidentských osobností je stále velká, zatímco kandidátů na „poslušného“ prezidenta nepřibývá. Dějiny neznamenají osud, ale příští prezidenti budou na aktivistickou tradici Masaryka a Havla (a Klause) navazovat tak nebo onak. Šance, že v české politice něco přeskočí a pohled na prezidentskou volbu v parlamentu nás nebude nutit spekulovat o přímé volbě je také mizivá.

Pokud tedy za zachování statu quo nejsme ochotni platit cenu ve formě parlamentních nepravostí a poslaneckých cest na jednotku intenzivní péče, začněme přemýšlet, jak by měla vypadat poloprezidentská ústava pro Českou republiku. Jedině tak můžeme dát přímo zvolenému prezidentovi možnost naplňovat takto nabytý mandát, aniž by musel neustále napínat možnosti ústavních formulací.

Autor studuje politiku a ekonomii na Tufts University v USA a na Oxfordské univerzitě.