Oliver Stone není v seriálu o historii USA agitátor ani paranoik

Během posledních dnů festivalu bylo možné zhlédnout i dva netradiční „historické dokumenty“ - jeden české a jeden americké výroby. Jejich přímé vzájemné srovnávání by mohlo vyznít trochu nejapně nejen kvůli rozdílnosti produkčních podmínek a témat, nicméně sám druh pohledu na dějiny si komparaci zaslouží.

Jak režisér Robert Sedláček se scenáristou a historikem Pavlem Kosatíkem v Českém století, tak režisér Oliver Stone a historik Peter Kuznick v cyklu Nevyřčené dějiny Spojených států deklarují, že jejich díla mají odhalit méně známé kapitoly dějin, případně se dívat nově na známé události. Jejich revizionismus se ovšem odehrává v přesně opačných intencích a pomocí zcela odlišných postupů.

Božská autorita

Sedláček s Kosatíkem - touto dvojicí jmen zužujeme pochopitelně mnohačetný tým lidí - rekonstruují historii v sérii oživlých hraných obrazů, které se snaží zachytit jednak atmosféru určité doby, jednak druh argumentů, který pravděpodobně používali jednotliví aktéři. Ve varech představený díl Kulka pro Heydricha ukazuje pomnichovský exil Edvarda Beneše v Londýně a činnost českých zpravodajských služeb, které se snaží udržovat kontakt s děním v protektorátu.

Ve zhruba 70minutovém dílu, na jehož konci Hendrich zahyne, není žádná typicky akční scéna výcviku, seskoku, atentátu, pronásledování jeho aktérů, jejich sebevražda ani následné popravy českého obyvatelstva. Jsou tu jen dialogy politiků a jejich „přisluhovačů“. Ocitneme se vždy na jednom místě, kde je víc lidí a ti spolu mluví zhruba pět minut na nějaké závažné téma (tímto formu neshazuju, jen se jí snažím základně popsat).

Stone s Kuznickem (opět zástupná dvojice) se naopak nepokoušejí fabulovat, cokoli někomu vkládat do úst ani nic nově natočit. Jejich desetidílný seriál (ve Varech byly promítány dva hodinové díly) je složen pouze z dobově dostupných archivních materiálů, které jsou za sebou nastříhány s bleskovou rychlostí. Do nich běží komentář, jejž namluvil svým charismatickým chraplákem sám režisér - který se zdá být postavou s božskou autoritou a vševědoucností.

Občas do proudu vstoupí autentický zvukový záznam z oficiálního projevu nějakého dějinného aktéra, leckdy lze ale mít pochyby, že dotyčné (byť reálně vyřčené) věty skutečně čte dotyčný člověk, a ne najatý „herec“. Jinými slovy – některé konstrukce a interpretace do sebe zapadají tak dokonale, že nelze předpokládat, že by na sebe dotyční vždy všechno řekli na mikrofon, ale spíše jde o útržky z novinových rozhovorů nebo knižních pamětí.

Lepší než Anežka

Pokud bychom měli být lehce nespravedliví – Sedláčkův produkčně jistě náročný počin (jen ty desítky hrajících postav se záplavy dialogů, kostýmy, prostředí!) rozhodně překonává roztomile nablblé ochotničení známé třeba ze soutěže O poklad Anežky České. Nepřesahuje však formou první díl normalizační trilogie Otakara Vávry Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy (Dny zrady jsou vskutku nekonečnou, 200minutovou konverzačkou). Ve snaze sdělovat jen nejdůležitější věci, velké ideje a zásadní postoje - které sice nebyly pronášeny veřejně, ale postavy se u nich stále kontrolují - se jen drobounce odlišuje od nechvalně známé konvence „mluvících hlav“.

Zde máme hlavně chodící a mluvící těla. Věřím, že tvůrce muselo toto omezení trápit, a proto se snažili přijít s nějakým zpestřením. Takto například v dotyčném díle o atentátu na Hendricha nechají šéfa zpravodajské služby v nervním podání Ivana Trojana čapat lidi pod krkem, nebo odložit hrnek s kávou na kraj stolku. Když všichni přísedící v místnosti s obavami čekají, zda hrnek nespadne a šéf si toho všimne, schválně hrnek shodí, aby ukázal, že o pár střepů tu přece nejde a řešíme věci mnohem vyššího významu. ¨

Sedláček s Kosatíkem tak bojují s omezeností formátu, jejž si zvolili, ale zároveň se právě i touto scénou vracejí k tomu, že opravdu nic než zákulisí velké historie řešit nebudou. Zdánlivě plnokrevné postavy nejsou víc než nositelé idejí, jež hýbou dějinami. V tomto ohledu zůstává projekt České století velmi tradiční. Perspektiva každodennosti v něm zcela absentuje.

Pro generaci YouTube

Stoneův a Kuznickův seriál se naopak jeví jako moderní přístup k psaní/čtení historie. Jednak svou kulometností, kolážovitostí a propojeními mnoha úrovní reality (autoři mimo jiné neváhají skutečné dějiny komentovat pomocí ukázek z různých filmů, jež tuto realitu deformují) vyhovuje tomu, jak svět vnímá dnešní mladá generace. Při vší úctě: České století je spíš pořad pro generaci 50+. Nevyřčené dějiny Spojených států jsou pro generaci YouTube, která se dívá na věci jako Zeitgeist a spol.

Stone zároveň nenechává zaznít nějaké mnohohlasí. Nerozehrává více perspektiv, ale valí před sebou jako buldozer své teze, přesvědčení a jednu (byť komplexní) interpretaci. Divák nemá šanci vybrat si u filmu stranu, která mu přijde správnější. Buď zkrátka absorbuje kvantum informací (a nutno zdůraznit, že jejich proud dokáže zválcovat i leckoho, kdo absolvoval vysokoškolské přednášky), nebo jen vypne. Informační hustota je tak velká, až překvapí, že seriál už byl odvysílán v americké televizi.

Náročnost na vnímání je totiž mimořádná. Stone sice čte komentář srozumitelně a nespěchá s vyslovováním jednotlivých slov, ale mezi větami-scénami není vlastně  pauza. Právě i v tom ale může být trik nebo zákeřnost.

Pokud si shrneme oba přístupy, je těžké určit, který tým tvůrců přistupuje k dějinám „objektivněji“. Právě probrané metody ukazují, jak pokaždé získáváme něčím limitované sdělení - a vize, že by mohl vzniknout „popis bez limitů“, se jeví naivně.

Dodat odvahu

Nakonec by tedy stálo za to říct, jakou vizi „národních dějin“ nám oba seriály ukazují. U Olivera Stonea nepřekvapí, že vidí Ameriku jako zemi, která se zcela zbytečně stala světovým policajtem, kvůli čemuž omezila svobodu svých občanů a vedla spoustu zbytečných válek se zbytečnými počty obětí.

Jeho argumentace, že svrhávat atomovou bombu na Hirošimu a Nagasaki nebylo pro kapitulaci Japonska nutné, protože Japonci by se beztak do dvou týdnů sami vzdali a na zcela zničená města už byli nějakou dobu zvyklí (ať to zní sebeděsivěji), a že atomová bomba sloužila čistě k zastrašení Sovětského svazu, je něco, o čem neví/nediskutuje většina lidí minimálně v USA. Japonsko prý nebylo vystrašeno bombou, ale nečekanou sovětskou invazí, která se pomalu blížila k japonským ostrovům.

Díl o tom, že Barrack Obama jen převzal agendu od George Bushe a působí jako mírnější prezident,ovšem  čísla vypovídají opak, je sice teze díky aktuálnosti probíranější i v mainstreamových médiích - ale rozhodně svědčí o tom, že Stone není zaslepený agitátor, jenž by věřil falešným nadějím, a dovede být konzistentní. Pokud někdo nedostojí očekáváním, nebudu ho hájit jen proto, že jsem ho volil…

Zároveň také dokazuje, že historie psaná z „levicových pozic“ může být seriózní a nepodléhat paranoii. Stone s Kuznickem nepodporují bláznivé konspirační teorie – za pád WTC může Al-Kajda vedená Usámou bin Ládinem, krach na burze v roce 2008 není předznamenáním nového světového řádu vedeného Židy nebo ilumináty. Věci mají v zásadě stejný základ, jak nám to říkají oficiální verze, jen je vše o něco složitější, propojenější - a trpké plody, které sklízejí obyčejní občané, jsou dány často nezamýšlenými důsledky různých akcí a rozhodnutí.

Najdeme jistě i případy, kdy jsou různí vůdcové slepí, hloupí nebo morálně indiferentní - a v tom, jak si různé politiky idealizujeme a démonizujeme, se liší naše politické přesvědčení. (Jistě je tedy možné vystavit Stoneovu a Kuznickovu vizi dějin kritice.) Ale i drobné rozkrytí různých poválečných dohod o rozdělení světovlády ukazuje, jak jsou dějiny nepředvídatelné. Představa, že nad (nebo pode) vším tím chaosem a nevyjasněnou komunikací různých stran s velmi protichůdnými zájmy číhá ještě nějaký ďábelský „masterplan“ na ovládnutí světa, působí směšně. V tomto ohledu dělají Stone s Kuznickem záslužnou práci.

Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem vidí českou historii jako tragickou - pokud to není příliš odvážná extrapolace po jednom dílu, notabene pomnichovském, kde těžko očekávat jinou interpretaci. Zároveň ale líčí české politiky a lidi v londýnském exilu velmi udatně, rozhodně a vášnivě. Jako by velmi rozměklému českému národu chtěli svým seriálem dodat sebevědomí a vidět nás mnohem méně jako oběti, ale - minimálně čelní představitele – považovat za opravdové strůjce našeho osudu.