Limonádový Joe na špatném tripu přináší přízraky smrti

Rozhodl jsem se, že na sebe budu od počátku festivalu drsný a nebudu se se sebou mazlit. Žádná HLPéčka (hluboké lidské příběhy), žádný jednoduchý oddech. Pěkně pořádně festivalové umění a experimenty, jen pojďte do mě!

Možná jsem se ale přece jenom trochu přecenil. Vedra jsou větší a fronty delší, než si člověk dovedl představit, a sedačky v kině Čas příliš měkoučké, aby nesváděly ke spánku. Takže si takhle jdu na guatemalský snímek Ixcanul (neboli Vulkán), o indiánské dívce, která se má vdát za předem dohodnutého ženicha, ale nechá svého tajného milého z vesnice, aby do ní napoprvé upustil ejakulát („napoprvé se přece otěhotnět nedá“), krapátko si nade vší tou nádherou přírodních scenérií zdřímnu jako ten vulkán, který taky pořád nechrlí lávu, že - a ledva otevřu oko, už tu nebožačku vezou v komatu na potrat, protože se otrávila chroupáním nějakého jedovatého býlí.

Když poté pohřbívají dítě v rakvičce a později, když ji matka v záchvatu smutku vyhrabe a otevře a zjistí, že místo dítěte je uvnitř jen cihla, vůbec netuším, jestli to je magický realismus, nebo mi prostě něco uniklo v ději předtím. Každopádně, pokračuje a končí to v podobně smutném duchu, kdy se na nic nepřijde a holka se vdá, jak bylo určeno.

Nikdy jsem si tak příjemně u guatemalského filmu nezchrupnul, takže to byla zajímavá zkušenost. A ani se za ni nestydím, protože kolega Sedláček, jehož jsem potkal před projekcí, mi tvrdil, že na předchozím filmu a jednom z highlightů fesťáku, Inherent Vice od Paula Thomase Andersona, kolem něj taky spali všichni, a navíc nikdo, ani ti bdělí, nepochopili, jak se na konci dostala do děje jedna postava, o níž se předtím vůbec nemluvilo. Bohužel jsem zapomněl její jméno, takže budu ve středu, až na to půjdu, zmatený taky. No, to nám to začíná…

Druhý film, opět kino Čas, opět spící vulkán, tedy alespoň na plátně. Zakázaný pokoj (Forbidden Room) od kanadského tvůrce Guye Maddina, mého ani-nevím-jestli-oblíbeného-nebo-neoblíbeného režiséra, který už léta dělá prapodivné pocty starým filmům a výsledek je něco jako Vynález zkázy nebo Limonádový Joe na dojezdu špatného tripu. Vím, že jsem před lety z jeho Klíčové dírky musel odejít, neb to na mně v tu chvíli bylo tak pomalé, že jsem měl pocit, jako by mi mozek nakládali do kapalného dusíku. Tady na nás čekaly dvě hodiny narativního freestylu, kdy se do sebe postupně noří asi deset různých příběhů, jež by se daly chápat, jako různé roviny snu a hlubin spánku. Inception hadr.

Maddin používá výrazně stylizované záběry, které evokují „němou“ kinematografii, její barevné virážování, mezititulky, abychom rozuměli, co postavy říkají, orchestrální hudbu od souboru, v němž zaměstnávají jenom lidi s ADHD atd. Jednotlivé příběhy jsou trestí různých brakových románů, kde námořníci v ponorce hlídají explozivní rosol, nemohou se vynořit nad hladinu a pro šetření vzduchem jedí jenom lívance, z nich vysávají bubliny. Na palubě ponorky se pak objeví dřevorubec zmáčený sladkou vodou, který prý předtím kdesi v zasněženém lese bojoval s partou vlčích loupežníků, aby osvobodil krásnou dívku, kterou jinak pronásleduje i upír.

V průběhu děje se tu objevují tancující kostlivkyně, domorodci vzývající vulkán, vlakový psychiatr, který sličným cestujícím odhaluje jejich vnitřní dítě a svůj genitál, mrtvý sluha, který chodí domů pít pivo a jeho manželka ho nevidí, protože je slepá, muž, který se pod četbou knihy o bohu Janusovi mění v příšeru Lug Lug apod. Nevyjmenoval jsem ani třetinu motivů a k pochopení mi stačilo, že se to celé zdálo starému chlapovi, co se koupe ve vaně a točí o tom výukový dokument.

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem u předcházejícího vulkanického snímku načerpal dost sil, nebo jsem si chtěl jenom dokázat, že vydržím hodně, ale každopádně mě celá ta šílenost dost bavila. Maddin skutečně objevil vlastní styl; něco, co nedělá nikdo jiný. S omezenými prostředky se mu daří dosahovat uhrančivé síly obrazů a navozovat na plátně logiku horečnatého snu s přeskoky, vynořováním a zanořováním do různých vrstev. Každé jméno postavy, vytvořená lokace, způsob svícení a jiných, převážně postprodukčních úprav v sobě nese hlubokou lásku k braku a všemu, co pomalu vyprchává z blednoucích filmových pásů.

Maddin ale rozhodně nekopíruje ani není důsledný napodobitel. Jeho film rozhodně není černobílý, ani střídavě jednobarevný, rozhodně není němý ani tichý, rozhodně není ani pouhým souborem pulpových historek. Je to spíš pulzující směs digitálně proměněné starodávné matérie do nového typu umění; se vší náročností, jistou odtažitostí a zcizováním.

Jako byste si pustili střípky náhodně zachovalých starých filmů, které dohromady možná dávají příběh, nebo taky ne. Uvědomujeme si při sledování to ohromující dějinné bohatství blbostí, které kdysi vznikly, ale už se na ně nezlobíme, přijímáme je jako milou kuriozitu. Maddin po nás ale nechce ani dojetí a shovívavost, mnohem spíš po nás chce, abychom v zapomenuté veteši našli něco hlubinně znepokojivého – přízraky smrti.

Jednak odumřelých dávných zápletek, ale jednak i momenty, kdy se opravdu můžeme bát, protože v jednotlivém útržku nemusí nic dopadnout dobře a může skončit jakkoli. Záměrně složitá nedokonalost obrazů, jejich postupné rozpadání a prolínání je opravdu zneklidňující, a pro část publika byla i dost únavná až nesnesitelná. V průběhu dvou hodin odešla tak půlka sálu. Ale dobře jim tak, aspoň si příště nebudou myslet, že když má film hezkou popisku v katalogu a přitažlivé fotky, bude to nějaká lehká legrace.

Navíc, když jsem pak Maddinovu megakoláž porovnával s posledním večerním filmem Ďáblovými orgiemi a jinými zakázanými pásky Ivana Cardosa – což byl slepenec klipů brazilského filmaře, který nevěděl, jestli dělat víc avantgardu, nebo porno – musel jsem zpětně docenit Maddinovu důmyslnost. Cardoso byl muž nahodilých nápadů, kterého bavilo detailně snímat ženské klíny či anusy (z nichž se řinuly duhové spirály) a montážně roubovat hlavu Boba Dylana do scén souloží.

Na hodinku dokázal jeho sestřih zakázaných pásek mírně pobavit, ale když na konci zasvítil hrdý nápis „tento film vznikl ze soukromých zdrojů a nepotřeboval žádné dotace“, říkal jsem si spíš, že Maddinův film, jenž byl dotován různými institucemi včetně Centre Pompidou v Paříži, dokazuje, že nějaká kontrola nad materiálem je dost vhodná a tvůrce pak svoje obsese může zpracovat podstatně kvalitněji. Cardoso mi nepřišel jako nespoutaný svobodný duch, ale prasečkářský matlal, kterému se můžu smát - nicméně Maddina lze i obdivovat a smát se přesně tam, kde on chtěl.