Zbytečný, smutný a špatně provedený

Policisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu podle ministra vnitra Milana Chovance zasahovali 25. dubna v pražském islámském centru před modlitbou. Policie prý také vyzvala diplomaty, ženy a děti, aby hned odešli. „Dnes jsem se seznámil s dílčím závěrem policejního šetření. Pokud další šetření tyto závěry potvrdí, pak byl zásah policie v pořádku,“ řekl v úterý ke zprávě Chovanec. Krátce předtím tím sepsala svůj názor na akci policie Čechopalestinka Lamis Bartůšková, sama křesťanského vyznání.   

Po zhlédnutí záznamu ze zásahu v pražských muslimských modlitebnách mě polil studený pot. Okamžitě jsem si představila, jaký lavinovitý dopad nedozírného rozměru může na naši zemi mít. Inkriminovanou knihu, jejíž překlad a následná distribuce byly důvodem zásahu ozbrojenců, jsem nečetla. Z jejího titulu plyne, že pojednává o tauhídu, základním islámském teologickém principu Boží jedinosti, který se vymezuje nejen například vůči polyteistickému hinduismu, ale i třeba i křesťanskému trojičním učení.

V dnešním islámu je stále běžné nazývat nemuslimy bezvěrci. Jen skutečně liberální a progresivní duchovní označují jinověrce poněkud ohleduplnějšími, politicky korektnějšími výrazy. Jde zkrátka o to, že muslimové považují islám za jedinou pravdu a příslušníky jiných náboženství za bloudící poutníky, kteří se tu správnou pravdu mají teprve vydat hledat.

Ovšem není tomu tak podobně u všech náboženství? Konec konců i největší křesťanská církev přiznala jinověrcům možnost dojít spásy teprve po Druhém vatikánském koncilu v šedesátých letech. Problém samozřejmě nastává, hlásá-li kniha, že adekvátním trestem za vyznávání jiné víry je smrt. Takový extremistický postoj už dnes může zastávat jen příslušník organizace typu Al-Káidy.

Pomoc uneseným

Ale zpátky k České republice a událostem v modlitebně na Praze 1 a v areálu pražské mešity. Možná stojí za to připomenut roli, kterou sehrála česká muslimská komunita před deseti lety, kdy došlo v Iráku k únosu tří českých žurnalistů, zpravodaje České televize Michala Kubala, kameramana Petr Klímy a redaktora Českého rozhlasu Víta Pohanky.

Podařilo se jim zmobilizovat muslimské organizace i v Iráku, obraceli se v arabštině na všemožná místa internetová fóra islámských radikálů nevyjímaje, a významným způsobem tak přispěli k jejich propuštění. Tohle byla Česká republika, na níž jsem byla hrdá a chtěla do ní patřit.

Nemám v úmyslu za každou cenu kritizovat policii. Pokud by skutečně existovala reálná hrozba terorismu od obskurních buněk smýšlejících jako Al-Káida, bylo by samozřejmě nutné ji rázným způsobem eliminovat. Ovšem zmíněný zásah jako vystřižený z béčkového akčního snímku a ještě špatně provedený - policisté neměli k dispozici tlumočníka a jejich angličtina byla dosti lámaná - mi přijde zbytečný a smutný. Podobné akce u nás nebyly ani těsně po 11. září - tedy v době celosvětové nervozity z dalších možných teroristických útoků, kdy by byl podobný přešlap možná snáze omluvitelný.

Například ministerstvo vnitra v sousední Spolkové republice Německo už před řadou let zaměstnalo poradce pro vztahy a styky s muslimkou komunitou. Shodou okolností je to můj známý a měla jsem možnost s ním pracovat na několika zahraničních projektech.

V české populaci je podíl muslimů řádově nižší, takže potřeba vytvoření takové funkce není tak palčivá, nicméně i dnes disponuje ministerstvo vlastními analytiky a překladateli, s nimiž mohli provedení zásahu konzultovat. Snad jakýkoliv student prvního ročníku libovolné školy humanitního zaměření by jim byl schopen poradit, že vtrhnout do mešity v čase pátečních modliteb je opravdu špatný nápad.

Nevím, jak bych se cítila, kdyby do kostela, kam chodím s rodinou včetně malého dítěte, během nedělní mše vtrhla zásahovka pátrající v lavicích po závadné literatuře a pod pohrůžkou zastřelení nám zakázali pohlédnout policistům do tváře.

Asi bych ztratila jistotu v demokracii a lidská práva v tomto státě - a to je více než smutné. Od ministerstva vnitra bych proto očekávala minimálně omluvu. Domnívám se, že jinde v Evropě by někdo přišel o místo.

Bojím se dopadů 

Nelze si nevzpomenout na karikatury proroka Mohameda publikované dánským deníkem Jyllands-Posten, které začátkem roku 2006 uvedly do varu muslimský svět. Je málo známým faktem, že tehdy se celé tři měsíce po jejich zveřejnění nic nedělo, dokud jeden ochotný a houževnatý extremista nerozjel kampaň za saudské peníze.

Po celém muslimském světě se takřka ze dne na den objevily nálepky s přeškrtnutou dánskou vlajkou a výzvy k bojkotu všech dánských produktů. Vlna nenávisti, která se tak náhle zvedla, rychle sklouzla k násilí a v ohrožení se kromě dánských zastupitelských úřadů snad po celém světě ocitl každý dánský občan. 

Není podle mě nikterak paranoidní se obávat, že něco podobného může ohrozit i Českou republiku. Necitlivý a nezodpovědný zásah v modlitebnách může kromě mezinárodního mediálního fiaska ohrozit bezpečí českých občanů před blížící se turistickou sezónou. Kromě toho takový nelichotivý mediální obraz může poškodit tuzemskou ekonomiku, která si zakládá na svém exportním charakteru a incomingovém cestovním ruchu.

Snažíme se podporovat příliv turistů z arabského světa, kteří si u nás kromě nakupování oblíbili zejména ozdravné lázeňské pobyty. Pokud si ovšem minulý pátek odskočili z nákupního centra s dětmi na modlitby, určitě se nestačili divit, kde se ocitli.

Česká republika si v těchto dnech připomněla deset let od vstupu do Evropské unie. Za tu dobu měli státní zaměstnanci možnost účastnit se v rámci nejrůznějších evropských programů bezpočtu školení včetně těch kulturních. O islámu, soužití náboženství a kultur jich muselo být bezpočet.

Věřím, že se nevyhnuly ani zaměstnancům vnitra. Pokud snad ano, byla to v dnešním světě otevřených hranic chyba. Pokud se byla schopna česká policie připravit na bezproblémový nájezd náctiletých dánských flamendrů, určitě by se jí podařilo provést i citlivý zásah na tak citlivém místě, jako je mešita, kde se nacházejí i ženy a děti.