0:00
0:00
Externí hlasy27. 6. 20227 minut

Vymyslela jsem Gilead. Nejvyšší soud z něj dělá skutečnost

Když jsem psala Příběh služebnice, myslela jsem, že píšu fikci

Margaret Atwood, The Atlantic
Protest proti zákazu potratů v USA se protestovalo i před  americkou ambasádou v Londýně, květen 2022
Autor: REUTERS

Nejvyšší soud USA minulý týden podle očekávání zrušil ústavní právo na potrat. Poměrem 5:4 zneplatnila konzervativní většina rozhodnutí z případu Roe v Wade, který před téměř padesáti lety toto právo uzákonil. K tématu, které přivedlo Spojené státy do varu, přinášíme text Jiřího Sobotykomentář Silvie Lauder a následující článek spisovatelky Margaret Atwood, který vyšel v časopise Atlantic v květnu 2022, kdy do médií unikl návrh rozhodnutí Nejvyššího soudu na zásadní změnu potratové politiky v USA.   

Na začátku osmdesátých let jsem si jen tak pohrávala s myšlenkou na román, který by se odehrával v budoucnosti, po rozpadu Spojených států. Jedna jejich část se promění v teokratickou diktaturu založenou na náboženských zásadách a právu novoanglických puritánů ze sedmnáctého století. Román se měl odehrávat na Harvardově univerzitě a v jejím okolí – v instituci, která byla v osmdesátých letech vyhlášená svým liberalismem, ale vznikla o tři století dříve jako škola pro výchovu puritánských duchovních.

↓ INZERCE

Ve fiktivní teokracii Gileadu měly ženy jen pramálo práv, stejně jako v Nové Anglii sedmnáctého století. Zakladatelé Gileadu si z bible vyzobali jen to, co se jim hodilo – a pak to doslovně interpretovali. Podle knihy Genesis (konkrétně rodu Jakobova) tak mohly mít manželky vysoce postavených hodnostářů své otrokyně, své „služebnice“. A mohly svým manželům nařídit mít s nimi děti a následně si je nárokovat jako vlastní.

I když jsem nakonec svůj román dopsala a nazvala ho Příběh služebnice, několikrát jsem si při psaní musela dát pauzu, protože jsem ho považovala za příliš přitažený za vlasy. Já hloupá. Teokratické diktatury nenajdeme jen ve vzdálené minulosti: několik jich je na naší planetě i dnes. A co brání Spojeným státům, aby se jí rovněž nestaly?

Jsme v polovině roku 2022 a právě jsme si mohli přečíst uniklé stanovisko amerického Nejvyššího soudu, který by zvrátil padesát let starý klíčový precedens, protože potrat není zmíněn v ústavě a není „hluboce zakořeněn“ v naší „historii a tradicích“. To je úplná pravda. Ústava o reprodukčním zdraví neříká vůbec nic. Neříká totiž vůbec nic o ženách jako takových.

Ženy byly záměrně vyloučené z demokratického hlasování. Ačkoliv jedno z hesel války za nezávislost z roku 1776 zněl „žádné zdanění bez zastoupení“ a vláda založená na souhlasu ovládaných byla považována za dobrou věc, ženy neměly možnost souhlasit s tím, kdo jim bude vládnout. Dělo se tak pouze prostřednictvím jejich otců a manželů. Ženy nemohly souhlas udělit ani odepřít, protože nemohly volit. To platilo až do roku 1920, kdy byl ratifikován devatenáctý dodatek, proti němuž mnozí výrazně protestovali, protože prý nebyl v souladu s původním zněním ústavy. Což nebyl.

Ženy byly v americkém právu výrazně déle nikým než někým. Jestliže začneme převracet ustálené právo na základě stejné argumentace, jako soudce Samuel Alito, proč rovnou nezrušit volební právo žen?

Reprodukční práva se sice dostala do středu pozornosti v roztržkách poslední doby, ale viditelná byla pouze jedna strana mince: právo neporodit. Druhou stranou této mince je právo státu zabránit lidem v reprodukci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Buck v. Bell z roku 1927 stanovilo, že stát může sterilizovat lidi bez jejich souhlasu. Přestože toto rozhodnutí bylo následujícími případy anulováno a zákony jednotlivých států, které sterilizaci ve velkém měřítku povolovaly, byly zrušeny, rozhodnutí Buck v. Bell stále platí. Tento druh eugenického myšlení byl kdysi považován za „pokrokový“ a ve Spojených státech tak došlo asi k 70 tisícům sterilizací - jak mužů, tak žen, většinou však žen. „Hluboce zakořeněná“ tradice tkví tudíž v tom, že reprodukční orgány nepatří ženám, které je vlastní. Patří státu.

Počkat, říkáte si, nejde přece o orgány, jde o děti. To však vyvolává různé otázky. Je už šiška vzrostlý smrk? Je slepičí vejce kuře? Kdy se oplodněné lidské vajíčko stává plnohodnotnou lidskou bytostí nebo člověkem? „Naše“ tradice – tedy řekněme tradice starověkých Řeků, Římanů a raných křesťanů – v této věci dost kolísají. Při „početí“? Při „srdeční aktivitě“? Při pocítění „pohybů“? Současné protipotratové hnutí kreslí jasnou dělicí čáru při „početí“, tedy v okamžiku, kdy do shluku buněk „vstupuje duše“. Jakýkoliv takový úsudek se však odvíjí od náboženské víry, především od víry v duši. Ne každý takovou víru sdílí. Ale zdá se, že všem nyní hrozí, že budou podléhat zákonům formulovaným těmi, kdo ji mají. To, co je v rámci určitého náboženského přesvědčení hříchem, se nyní pro všechny stane zločinem.

Podívejme se na první dodatek. Ten říká: „Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“ Autoři ústavy si byli dobře vědomi vražedných náboženských válek, které od nástupu protestantismu rozvrátily Evropu, proto se chtěli této smrtelné pasti vyhnout. Nemělo existovat žádné státní náboženství. Stát také neměl nikomu bránit v praktikování náboženství, které si dotyčný nebo dotyčná zvolí.

Mělo to být jednoduché. Pokud věříte ve „vstup duše“ při početí, neměli byste jít na potrat, protože takový čin je dle vašeho vyznání hřích. Pokud v to nevěříte, neměli byste být – podle ústavy – vázaní náboženským přesvědčením ostatních. Pokud se však Alitovo stanovisko stane nově ustáleným právem, Spojené státy jsou zřejmě na dobré cestě k zavedení státního náboženství. Massachusetts mělo oficiální náboženství v 17. století. Jemu věrní puritáni kvůli tomu věšeli kvakery.

Alitovo stanovisko se údajně opírá o americkou ústavu. Opírá se však o anglickou judikaturu ze 17. století, tedy z dob, kdy víra v čarodějnictví způsobila smrt mnoha nevinných lidí. Čarodějnické procesy v Salemu byly soudními procesy – měly soudce a porotu – ale uznávaly „přízračné důkazy“ v domnění, že čarodějnice může poslat do světa svoji dvojnici nebo přízrak, aby páchaly škody. Pokud jste tedy za přítomnosti mnoha svědků klidně spali v posteli, ale někdo nahlásil, že údajně provádíte zlověstné věci krávě vzdálené několik mil, byli jste vinni z čarodějnictví. Neměli jste možnost dokázat opak.

Obdobně obtížné bude vyvrátit falešné obvinění z interrupce. Samovolný potrat nebo pouhé tvrzení zahořklého bývalého partnera z vás snadno udělá vražedkyni. Obvinění pramenící ze msty a zloby se budou množit stejně, jako tomu bylo u nařknutí z čarodějnictví před 500 lety.

Pokud soudce Alito chce, abychom se řídili zákony 17. století, měli bychom se na toto éru podívat zblízka. Je to doba, ve které chceme žít?

© 2022 The Atlantic Media Co., as first published in The Atlantic magazine or on theatlantic.com (as applicable). All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Svět s napětím sleduje české vědceZobrazit články