Ochrana vnějších hranic Evropy je mýtus

Pokud se dnes libovolného vrcholného politika zeptáte, jak by se měla řešit migrační krize, téměř jistě v odpovědi zazní „ochrana vnějších hranic“. Problém je, když se pak zeptáte, co přesně to znamená. Logickou odpovědí je, že na hranicích potřebujeme více policistů, případně vojáků plnících policejní úkoly.  Pojďme však ještě o krok dál. Představme si, že skutečně na vnějších hranicích EU máme desetitisíce policistů, imigračních úředníků a případně vojáků, kteří jim poskytují podporu. Všechno funguje jako hodinky – schengenská i dublinská pravidla platí a jsou vynucována.

Kdokoliv překročí hranici, je zadržen a požádán o doklady. Pokud je nemá, je mu nabídnuta možnost požádat o azyl. To udělá, protože nechce být okamžitě navrácen do země původu. Úředníci s ním provedou veškeré úkony, je s ním veden pohovor v jeho rodném jazyce, do sdílené evropské databáze jsou mu sejmuty otisky prstů, je ubytován v důstojném uprchlickém zařízení. V něm je držen, dokud nedojde k finálnímu rozhodnutí. Po kladném či záporném vyřízení žádosti (a případném soudním přezkumu) buď zůstává v dané zemi, nebo je deportován. Může to znít naprosto logicky, ale tohoto stavu nejsme po roce a půl migrační krize na nejbohatším kontinentu světa schopni docílit.

V ideálním případě bychom uměli všechny příchozí zaregistrovat a zpracovat jejich žádosti o mezinárodní právní ochranu.  Jenže ani to plně nezvládáme kvůli liknavosti i obcházení pravidel ze strany Řeků či Italů. A hlavně: i kdybychom to nakonec dokázali, v migrační krizi to udělá maximálně trošku větší pořádek, ale rozhodně to nezmenší masivní tlak, kterému Evropa čelí.

V uplynulém roce do Evropy dorazilo mezi 1,5 a dvěma miliony lidí, letos můžeme očekávat minimálně stejný počet. Podle české zahraniční rozvědky je v blízkém okolí Evropy přes 10 milionů běženců v táborech, přičemž je otázkou času, kdy vyrazí k nám.  Ochrana vnějších hranic v technickém slova smyslu může znamenat stavbu plotů a technických překážek, které budou příchodu běženců fyzicky zabraňovat. A řada států k této možnosti ve světle dosavadní bezzubosti společných opatření již dnes sahá.

Pokud to však nebude doplněno možností požádat o azyl, popře Evropa svou morální i právní zodpovědnost – tedy zajistit bezpečí těm, kteří jsou v ohrožení. V okamžiku, kdy do Evropy směřují miliony lidí a evropské státy se pod dosavadním tlakem politicky napínají k prasknutí, je třeba neprodleně začít diskutovat o možnostech, které leží na stole.

Mezi ně patří možnost poskytování mezinárodní ochrany mimo území EU, zejména v rozsáhlých azylových centrech. Ty bude v některých případech možné vytvořit z již existujících táborů, v dalších případech je bude nutné založit a velmi rychle pod hlavičkou UNHCR postavit. Prakticky v nich Evropané budou zajišťovat bezpečí, což je původní smysl azylu, ale i důstojnost a střednědobou udržitelnost.

Bez ní budou lidé odcházet dále do Evropy, pokud v táborech budou hladovět či jejich děti nemohou chodit do školy. Zásadním prvkem je nejen kvalitní stravování, ale například vzdělávací systém pro dětí běženců, bez něhož v centrech nemohou vidět ani blízkou budoucnost. Tato centra budou pojímat statisíce lidí, bude v nich nutné vykonávat policejní i sociální práce, zvenku je vojensky chránit.

Kromě stavby a zajišťování těchto center je ovšem potřeba změnit naše chápání zahraniční politiky. Kromě technického přesměrování rozvojových peněz do této priority si jako půlmiliardový nejbohatší kontinent musíme uvědomit, že v takto urgentní a masivní krizi nemůžeme jednat jen v rukavičkách. Evropa musí být schopna státy ve svém sousedství přesvědčit, případně donutit k tomu, aby tato azylová centra na svém území umožnily.  Nabídněme těmto zemím peníze, ale v případě nesouhlasu také tvrdé vyjednávání.

Evropa totiž nebude mít v řádu měsíců a let jinou, humánnější, rozumnější a udržitelnější variantu, jak zastavit miliony lidí od příchodu do Evropy a zároveň jim poskytnout bezpečí a důstojnost. Vnitroevropský politický tlak se bude od jara ještě stupňovat. Pokusme se proto jít touto cestou, dokud to ještě jde.

Autor je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty