Může filmový kritik ignorovat televizi?

„Televizi nesleduju, ale film Okresní přebor považuju za asi nejlepší komedii posledních deseti let,“ řekl v pořadu Odvážné palce Radia 1 jinak inspirativní glosátor filmového dění František Fuka. Debatovalo se o filmu Jana Prušinovského Kobry a užovky, nad nímž se i jiní recenzenti na webech a v novinách podivovali, že autor komedií natočil sociální drama. Jak jeden z nich napsal: „Prušinovský byl až příliš zaškatulkován jako režisér komedií.“ 

No, jak pro koho. Pokud znáte autorovu tvorbu, pak víte, že veselé a drsné kousky jsou u něj skoro přesně půl na půl. Takže z recenzí vyplynulo především to, že filmoví kritici se v televizní tvorbě moc neorientují. Ale jen Fuka to přiznal naplno. Není to divné v době, kdy je hranice mezi filmovou a televizní tvorbou stále prostupnější?

Už nelze tvrdit, a to ani v českých poměrech, o světových nemluvě, že velká díla se točí pro film a televize je spotřební zboží. Pokud dnes někdo, kdo se považuje za odborníka na kinematografii, přizná, že televizi ignoruje, posunuje se do role literárního kritika, který od českých autorů čte třeba jen povídky a novely, ale romány ho nezajímají. Přesto na základě přečteného vynáší soudy. Nebylo by to směšné? Nejspíš bylo.

Jistě, každý může sledovat a komentovat, co se mu zlíbí, ale od filmového kritika a recenzenta bych čekal, že bude informován alespoň tak jako průměrný divák. Prušinovského případ je velmi ilustrativní. Místo údivu nad mimořádně podařeným filmem Kobry a užovky (pravda Odvážné palce byly podstatně rezervovanější) by bylo spíš na místě, kdyby recenzenti těm méně informovaným čtenářům sdělili souvislosti.

Tedy že Kryštof Hádek, filmový Kobra, u Prušinovského hrál podobně vyhrocenou roli už v televizním filmu V síti (cyklus Soukromé pasti na Nově), rozpad osobnosti Prušinovský mapoval jako scénárista filmu Na dně mojí skleničky (cyklus Nevinné lži na ČT) a velmi podobný příběh o obyčejném chlapíkovi, který se snaží dostat ze životní mizérie a špatně to skončí, zachytil v televizním filmu Čistá práce (opět Nevinné lži). Ten byl podařený přinejmenším tak jako Kobry a užovky. Jediný text zahrnující širší souvislosti filmu napsal Kamil Fila do tištěného Respektu, ale i on vlastně návaznost na autorovu televizní práci vynechal.

Filmoví kritici a recenzenti bývají k tvůrcům občas nemilosrdní - a je to v pořádku. Od toho tu jsou. Na oplátku je ovšem na místě po nich chtít to základní, co patří ke ctnostem každého novináře. Přesnost informací a znalost kontextu. Právě tam je hranice mezi kvalitní žurnalistikou, kterou čekám od profesionála, a nezávazným názorem, jakých slyším denně v tramvaji či kanceláři tucet.