Moje posluchačská premiéra v Carnegie Hall: Legendární okamžik s rozpačitou akustikou

Když se začaly šířit zprávy, že Brněnská filharmonie bude hrát v Carnegie Hall, zajásal jsem. S tímto orchestrem mne pojí mnoho krásných zážitků, například nezapomenutelné bylo společné turné po japonských městech. V Americe hráli filharmonici naposledy před dlouhými padesáti lety - a s jejich vystoupením v Carnegie Hall byla tedy spojena velká očekávání.

Posluchači vážné hudby spíše ubývají, než přibývají. Tento trend je dlouhodobý, dvouleté restrikce způsobené pandemií tomu však daly pověstný poslední hřebíček. Německé studie odhalují nižší čísla oproti předpandemické době až o třicet procent. Jak je to v Americe? Gary Wedow, profesor Juilliard School, hovoří o katastrofě. Zažil situace, kdy uvaděči Metropolitní opery chodili prosit posluchače, aby se z balkónů přemístili do parteru, ve kterém působilo zející prázdno až moc úderně. Měl jsem tedy upřímnou radost, když mě Carnegie Hall při příchodu vítala vyprodaná téměř do posledního místa. Jaký to úspěch pro Brno a jeho hudebníky a hudebnice!

Odhaduji, že se dostavil z části díky zvolenému repertoáru. Filharmonie Brno si před časem za šéfdirigenta zvolila amerického dirigenta Denise Russela Daviese a byla to volba velmi šťastná. Tento dirigent je nejen skvělým muzikantem (a kromě dirigování ještě vynikajícím pianistou), ale také vkusným dramaturgem. Posílen spoluprací s filharmonickým dramaturgem Vítězslavem Mikešem vytváří tento tandem v českém prostředí osvěžující a inovativní programy. A husarský kousek se povedl i v Carnegie Hall. Téměř neznámé dílo Martinů, málo hraný Janáček, premiéra Glassovy symfonie a - vyprodaný sál!

Jak si vedl orchestr jsem krátce sepsal pro hudební portál KlasikaPlus, co se do recenze nevešlo, jsou mimohudební postřehy, které podle mě stojí za zmínku. Už vstup do Carnegie Hall je v něčem speciální. Když jdete do Rudolfina, do Berlínské filharmonie nebo do Elbphilharmonie, je příchod do těchto ikonických hudebních svatostánků něčím uvozený, řekněme předpřipravený. Malé náměstíčko, stromky s lavičkami, pobřežní promenáda…

Carnegie Hall se schovává v manhattanském bludišti. Hned po výstupu z vestibulu metra se rozhlédnete a na jednom z rohů uvidíte vlajky: jednu americkou a dvě s logem koncertního sálu. Pod nimi stojí razantní kontroly, napočítal jsem okolo dvanácti policistů či členů ochranky. Nikoho moc nevzrušoval fakt, že hned u vchodu někdo pokuřoval marihuanu. Je to legální, přesto představa, že takto přicházím do Rudolfina, mě a moji ženu (oba jsme byli v Carnegie Hall poprvé) rozesmála.

V sále s usazením pomáhají uvaděči a uvaděčky v unifikovaných červených oděvech. Koncert začal o šest minut později, na což Evropané moc zvyklí nejsou. Příchod posluchačů byl tak trochu free, někteří dosedávali ještě během úvodních minut první skladby. Stejně volné bylo i oblečení, část posluchačů zvolila klasické šaty a obleky, převážná část však měla trička, mikiny, svetry. To nekritizuji, jen konstatuji. Můj názor je, že bychom obzvláště v dnešní době měli být vděčni za každého posluchače, který si do koncertního sálu najde cestu. A jako častý cestovatel mohu potvrdit, že večerní oděv se prostě občas do příručního zavazadla už nevejde. Tedy za mne OK. Horší bylo zjištění, že Carnegie Hall - a teď se, prosím, něčeho držte - nemá dobrou akustiku.

Bylo by zázrakem, kdyby koncertní sál typu krabice od bot (tak zní odborný název) měl perfektní akustiku. Někde je možné pomocí drobných úprav akustiku alespoň trochu usměrnit, vylepšit. Zde byl zážitek přinejmenším rozpačitý. Chybí i vizuální kontakt - orchestr sedící téměř v jedné rovině se navzájem kryl. Dřevěné nástroje ještě bylo možné slyšet, žesťové už o dost hůře (vyjma míst, kde jim byl dán speciální prostor). V sále také chybí varhany a jejich elektrická náhražka znějící ze třech soustav reproduktorů byla slabá.

Pokud chceme lákat nové fanoušky vážné hudby, tak tudy ne, přátelé. V době neustálých technologických inovací, kdy jsou lidé zvyklí na krystalický zvuk a prokreslené detaily i z levných přenosných sluchátek, nelze nabízet neurčitou zvukovou kouli. Moc věřím v úspěšné dotažení plánů na výstavbu koncertních sálů v Brně, Ostravě a v Praze, protože všechny tři slibují oproti výše uvedenému změnu.

Filharmonie Brno podala v Carnegie Hall naprosto famózní výkon odměněný dlouhotrvajícím potleskem v stoje. Jak by také ne, když na závěr se na pódium přišel klanět spolu s orchestrem, dirigentem a sólisty také sám šestaosmdesátiletý Philip Glass. Bylo jasné, že je člověk součástí legendárního okamžiku. V tom tedy rozhodně Carnegie Hall nezklamala.

Autor je violoncellista, v New Yorku je nyní na uměleckém a výzkumném pobytu v rámci stipendia Fulbright-Masaryk