Jsou architekti sebestřední maniaci?

Letošní Ji.hlava je především pestrá. Hned těch pár filmů, co jsem stačil nasát během prvního dne festivalu, mě příjemně naladilo. Ten, co mě zatím zaujal nejvíc, se jmenuje D.K., měl úspěch už v létě v Karlových Varech (a do kina na něj můžete jít od 7. listopadu).

Režisérka a střihačka Bára Kopecká natočila film o svém manželovi. David Kopecký byl architekt, zemřel před pár lety a ona se prostřednictvím filmu snaží zjistit, „co se to sakra stalo“. Od ženy, která vzpomíná na manžela, by jeden čekal spíš sentimentální home video, ostatně spousta domácích záběrů tu je, ale výsledek zdvořilou vzpomínku nepřipomíná ani náhodou. Sedmdesátiminutový film obstojí i jako originální portrét, ale vnímat ho můžete i coby nekompromisní zprávu o profesi.

Celoživotně mě baví domy, architektura a urbanistika. S čím mám trochu problém jsou architekti. Zažil jsem jich zblízka jen pár, ale byl to vždycky zvláštní zážitek. Jako by nestavěli domy k bydlení, ale spíš sochy v krajině a městském prostoru, jako by byli extrémním ztělesněním mužského principu, pro nějž je čistá idea vším. A realita, lidi, co ty domy platí a chtěli by v nich žít, jako by byli na obtíž. Nechápaví, úzkoprsí „investoři“. Neochotní celoživotně sloužit ideji někoho jiného. Za což si zaslouží jen pohrdání.

Bára Kopecká ukazuje tenhle problém zevnitř a v krajní podobě. Přes muže, kterého milovala, s nímž má dceru a společný kus života. Proč sakra stavíš baráky, ve kterých se lidem nelíbí? Proč nemůžeme mít doma postel? Proč nemůžou mít wafky kryt, když máme malý dítě? Ta mužská pronikavá energie, nepokoj, touha po čistotě a jednoduchosti vedle snahy mít druhé pod kontrolou, určovat, jak mají žít. Dráždivý mix.

Dobře, D.K. byl možná výstřední; ale znamená to, že to platí obecně o architektech? V tom film překračuje linii osobního portrétu. Autorka obchází Kopeckého kolegy, kteří na něj vzpomínají. Jednak je vidíte v jejich prostoru, vidíte domy, které obdivují, mluví o lidských vlastnostech, které jim přijdou ocenitelné. David Kopecký možná byl trochu extrém i mezi kolegy, ale ten princip vnímání světa je u všech stejný. „Ta jeho místnost byla skvělá, tam bylo všechno bílý,“ říká obdivně jeden z nich. Kopeckého zálibou bylo domy „odstrojit“, oholit na zdivo, beton, očistit svět od lidského nánosu až na kostru myšlenky bez poskvrny. Všechno nad to už je kompromis.

Skvělý portrét profese, mužského principu, síly i zrádnosti ideje.