Čekání na Macrona aneb Odmítat uprchlické kvóty a neplatit daně

„Klidně přijmeme více uprchlíků, než kolik požadují unijní kvóty, ale chceme o tom rozhodnout sami.“ - Tento apel charakterizuje postoj mnoha českých politiků, pokud jde snahu Unie vytvořit systém přerozdělování uprchlíků. Velebení zlatého vejce pomyslné státní suverenity u voličů stále zabírá. Zdá se, že je to sázka na jistotu, které je těžké odolávat.

Přijímání uprchlíků vnímá většina české veřejnosti jako hrozbu, které nás chce proradný Brusel vystavit. Trojčlenka „uprchlík – zvůle EU – hrozba“ představuje mantru populismu a těžko bychom hledali průzračnější selhání politického vůdcovství. Mnoho českých politiků strádá mentálním blokem státní suverenity, někteří v myslích voličů tento blok přímo účelově zneužívají a posilují. Česko teprve čeká na svého Macrona, který by voličům dokázal sebevědomě a přesvědčivě zdůvodňovat nedělitelnost národní a evropské agendy i odpovědnosti.

Z vládních ani opozičních politiků se zatím nikdo nepokusit voličům byť jen vysvětlit, že otázka přijetí jednotného mechanismu přerozdělování uprchlíků je otázka především symbolická. A symboly hrají v police důležitou roli. Symboličnost této snahy je dobře patrná na tom, že systém kvót navrhuje v zásadě zlomkové počty toho, co by k efektivnímu zvládnutí situace bylo potřeba.

Snaha zformovat unijní kompromis je vedena potřebou ukázat nepřátelům liberální Evropy, že Unie je schopna se dohodnout a spolupracovat. Přinejmenším by šlo o silný signál směrem k uprchlíkům samým, že Unie funguje jako politický celek, a že musejí počítat se systémem povinného přidělení. A ještě silnější signál by to byl směrem k převaděčským gangům, které by svým „klientům“ obtížněji prodávaly iluzi o cestě do země zaslíbené.

Kouzlo a síla kompromisu

Z hlediska české vlády by šlo o účinné a pozitivní gesto. Vyslalo by signál směrem k evropským partnerům, že Češi umějí víc než jenom trůnit na fundamentalistických pozicích programového vzdoru; že jsou schopni ustoupit, i když nejsou se systémem spokojeni a dokážou upřednostnit význam existence dohody nad její reálnou podobou. V politické hře nejde pouze o schopnost prosadit si své, ale také o schopnost slevit z požadavků a ustoupit tam, kde je to možné. Politický kapitál a důvěryhodnost takovým jednáním spíše posilují, než naopak.

Liberální společnost může existovat pouze tehdy, pokud strany s protichůdnými zájmy dovedou uzavírat kompromisy a ustupovat ze svých pozic. Je pak na nich, aby partnerům připomínaly svoji dobrou vůli v okamžiku, kdy budou ohroženy jejich prvořadé zájmy. V tom spočívá umění liberální politiky. A že v otázce kvót o prvořadý zájem Česka nejde, je zřejmé z toho, že předmětem sváru není míra břemene, ale pouze symbolická otázka, kdo o ní bude rozhodovat. Naopak unijní systém kvót by zájmy Česka spíše posílil, neboť by vyslal výše zmíněný signál, že Unie je schopna formovat politickou vůli, kterou je také schopna prosazovat - a že je odolná vůči rozkladným tlakům, na jejichž posilování neúnavně pracují její nepřátelé.

Mimo je rovněž argument, že povinný systém přerozdělování bude zvyšovat riziko terorismu v zemích, které jí zatím nebyly příliš ohroženy. Reakcí Evropanů na teroristické útoky by rozhodně nemělo být uzavírání se do skořápek národních států. To by jejich sílu a vliv pouze oslabovalo; Evropa by vlastně dělala to, co si teroristé přejí – zastrašit, rozdělit, oslabit, zničit zdejší liberální kulturu. Síla a vliv Evropanů v globální politice i ekonomice jsou naopak přímo úměrné jejich schopnosti spolupracovat a uzavírat kompromisy. Prosperující a bezpečná Evropa je do značné míry odvislá od soudržnosti a akceschopnosti Unie jakožto jednoho politického aktéra.

Spravedlnost a efektivita

Neuspěje ani častý argument, že systém kvót, má-li být vyjádřením evropské solidarity, by měl být dobrovolný. Odvolávka na solidaritu je v tomto případě zavádějící, asi jako kdybychom solidaritou zdůvodňovali daňové přerozdělování. Ano, solidarita je v případě kvót (i zdanění) latentně přítomna, především u těch, kteří navrhují (tak jako Portugalsko) přijmout několikanásobně více uprchlíků, než kolik jim systém nařizuje - nebo u těch, kteří odpovědně platí daně, navíc mají dobrý pocit ze splnění občanské povinnosti a třeba ještě dobrovolně přispívají na dobročinné účely.

Požadavek kvót je však nesen především étosem spravedlivého přerozdělení zátěže při zvládání společného problému a také snahou nastartovat mechanismus, který by v případě opakující se krize umožnil její efektivnější zvládání. Chceme-li s unijními občany sdílet klíčové svobody, na kterých je Unie založena, musíme s nimi sdílet i odpovědnost za zvládání rizik, která tyto svobody ohrožují, i za řešení problémů, jež tyto svobody vyvolávají.

Mimochodem, v české politické kultuře nacházím zřetelnou analogii mezi vztahem ke zdanění a ve vnímání kvót na přerozdělování uprchlíků. Když slýchám stesky nad kvalitou veřejných služeb od lidí, o kterých vím, že šidí stát na daních, vrtá mi hlavou, jak si to v hlavě vlastně poskládají. Litanie nad tím, jak Unie nedokáže ohlídat svoje vnější hranice, slyším od všech našich politických představitelů, a mnozí z nich jedním dechem dodávají, že přece pomáháme, posíláme stany, psy, doktory, armádu. To je sice hezké, ale aby byl systém účinný, musí mít pravidla, předvídatelnost a jasně vyvoditelnou odpovědnost. Jako kdyby školák trval na tom, že určitě chce chodit do školy, ale jenom když sám bude chtít.

Vzdorovat nestačí

 Ve vztazích vlády, ale i veřejnosti k Unii tak slyšíme obehranou českou písničku o vzdoro-kracii, která stále dokola vyzdvihuje ctnost politického vzdoru, a zároveň jaksi předpokládá, že dobré věci a řešení problémů se dějí tak nějak samy od sebe. V české politické kultuře absentuje vyspělý management konfliktnosti, který předpokládá umění dělat kompromisy. Dnes už je to dobře patrné na jistém zaostávání naší země. Po téměř třiceti letech svobody nemáme smysluplnou a účinnou reformu penzijního, vzdělávacího či zdravotního systému.

Další příklad: zatímco západní Evropa dlouhodobě plánuje a staví síť rychlovlaků, která bude mít pro budoucnost Evropy zásadní význam, my jsme ani nezačali. Nemůžeme se totiž dohodnout. Jak tvrdí dopravní experti, možná tak za 10 až 15 let by se mohlo kopnout, ale to jen v případě, že vše půjde dobře a že se zúčastněné strany dohodnou. Možná bychom měli začít s reformou vzdělávacích systémů právě  tady: učit naše děti dohadovat se a láčkovce nebo Lumírovce nechat nadšencům v rámci mimoškolních aktivit.

My Češi se sice máme dobře, ale jen proto, že žijeme v dobré době - tzn. jsme obklopeni mírem a prosperitou a na západní a jižní straně také liberální kulturou. Připomínáme černé pasažéry, vezeme se, remcáme, nezodpovídáme se, neřešíme. Vzdorování je jistě užitečná a chvályhodná dovednost, brání nástupu autoritářství, pokud však není doprovázena schopností dělat kompromisy, podkopává víru v utvářecí sílu demokracie.

Nejednat znamená v době globalizace přehlížet rizika a zadělávat si na vážnější problémy v budoucnu. Přijetí unijního systému kvót by bylo pozitivním signálem, že chceme a umíme politicky tvořit, nejen vzdorovat. A protože většina rizik, která nás dnes ohrožují, přichází zpoza hranic, měli bychom od české vlády chtít, aby předváděla utvářecí sílu nejen doma, ale také v širším evropském kontextu. Taková macronizace českého vládnutí by byla nejspolehlivější zárukou svobody, bezpečí a prosperity u nás doma.

Autor je šéfem katedry politologie na VŠE