Zločiny červených límečků: vraždy v práci jsou nečekaně časté

Pokud máte někdy chuť zabít svého kolegu či kolegyni, můžeme vás uklidnit – nejste v tom sami, jde o masově rozšířenou emoci během pobytu na pracovišti. Poněkud zneklidňující je nicméně fakt, kolik lidí tyto své tajné touhy dotáhne do konce. Alespoň tedy ve Spojených státech.

Jak upozorňuje magazín The Atlantic, tamní úřad shromažďující informace o pracovním trhu tvrdí, že vražda je třetí nejčastější příčinou smrti v práci, hned za pádem z výšky a dopravní nehodou. Nejčastěji se kolegové - typicky americky - střílejí, byť statistici také registrují poměrně časté pobodání. Neméně pozoruhodné jsou důvody: kromě milostných trojúhelníků s dramatickým vyústěním a situací, kdy někomu ze stresu zkrátka rupnou nervy, sahají po takto extrémním řešení problému lidé, kteří se snaží zakrýt vlastní pracovní selhání, nejčastěji podvod.

Jev je to natolik rozšířený, že vyšetřovatelé specializující se právě na podvody pro něj vytvořili novou kategorii. PO zločinech bílých límečků, jak jsou označovány zpronevěry, podplácení a jiné přečiny spáchané vysoko postavenými lidmi ve firmách či úřadech, tak nově našly označení zločiny límečků červených. Termín vymyslel právník Frank S. Perri poté, co v roce 2005 pracoval na případu vraždy, v níž jeho klient podezřelý ze zpronevěry rozbil spolupracovníkovi hlavu kladivem. Podle Perriho nebyl vrah nikdy předtím zatčen ani nebyl znám pro své násilné chování, což je nakonec společné většině zločinů červených límečků.

Perri několik desítek vražd červených límečků (či pokusů o ně) před třemi lety analyzoval v textu otištěném v magazínu International Journal of Psychological Studies. Zmiňuje tam třeba případ bývalého prezidenta velké investiční firmy Aarona Handa, který se ve snaze zahladit stopy po podvodu, který spáchal, pokusil zavraždit člověka, který o tom informoval úřady. Byť ne „vlastnoručně“, ale pomocí najatého vraha. Jak poznamenává Atlantic, Handovy citáty, jimiž čin vysvětloval, znějí jako z gangsterek od Martina Scorseseho: třeba když říká, že se toužil „dívat na to, jak (informátor) trpí“.

S filmy o mafii a gangsterech mají ostatně zločinci v oblecích společného víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Oba typy zločinů páchají osobnosti narcistní a psychopatické, což jsou kategorie nacházející se hojně i ve světě byznysu - jak naznačila třeba studie z roku 2010, v níž výzkumníci testovali na dvě stovky vysoce postavených manažerů ze sedmi společností pomocí série obodovaných otázek. Ze čtyřiceti maximálních bodů běžní lidé „získají“ kolem tří, ovšem osm lidí ze zkoumané skupiny přesáhlo třicítku, což jsou hodnoty, v nichž se pohybují sérioví vrazi.

Kolik „kancelářských psychopatů“ ovšem začne vraždit, není jasné. FBI zatím zločiny v kategorii červených límečků speciálně nesleduje, což může mít za následek i to, že nevěnuje dostatečnou pozornost místu činu – a některé případy skončí s označením sebevraždy nebo nehody. Ale jak říká další ze specialistů zabývající se podvody Richard G. Brody: „Pokaždé, když vidím zprávu o smrti vysoce postaveného člověka z byznysu, tak mě napadne, jestli to není zločin červených límečků.“