Upřímná omluva může být tou největší službou

Omlouvám se, to jsou dvě nejléčivější slova. A nejen v anglickém jazyce, ale nejspíše ve všech řečech, píše psycholožka Harriet Lerner, specialistka na rodinné vztahy a také autorka čerstvé knihy Why Won’t You Apologize: Healing Big Betrayals and Everyday Hurts. Ukázku z ní přináší server Psychotherapy Networker.

Lerner se v ní zabývá tím, co to skutečně znamená omluvit se a litovat. Když jsou slova „Je mi to líto“ řečena jako součást upřímně míněné omluvy, mohou být tou největší službou, jakou můžeme prokázat tomu, koho jsme urazili. Omluva může osvobodit ublíženého člověka od vzteku, hořkosti i pocitu křivdy. Dává smysl jejich realitě, kdy přiznáváme: Ano, pochopili jsme, jak se cítíte, a přebíráme za to odpovědnost.

Tak to funguje v běžné mezilidské komunikaci. Lerner však jde dál a všímá si, jak jsme především v posledním roce byli svědky mnoha a mnoha veřejných omluv – především agresorů v souvislosti s hnutím #MeToo a případy sexuálního obtěžování. „Prázdné, zmatené a sebestředné veřejné omluvy těch, kdo se provinili, nám poskytly vynikající příklady, jak zcela devalvovat institut omluvy,“ konstatuje Lerner.

Cituje z omluv Kevina Spaceyho, Dustina Hoffmana a Harveyho Weinsteina, aby poukázala na to, že člověk nemusí být expert na omluvy, aby poznal, že ti lidé toho skutečně nelitují. Veřejná omluva je tak svého druhu show. „Člověk, který se veřejně omlouvá, si chce zachránit svoji kůži – což je zcela normální lidská reakce. Ovšem osoba, kterou při této omluvě upřímně lituje, je on sám,“ popisuje autorka.

Nato Lener přechází k případům z vlastní praxe včetně dlouhodobého procesu náročného sbližování matky s už dospělou dcerou, kterou její otec (a matčin manžel) v dětství zneužíval. A svůj text pak uzavírá tím, že rok 2017 byl možná rokem nejfalešnějších veřejných omluv - ale stále věří v hojivou sílu těch privátních, které žádají velké úsilí od obou stran.

„Dobrá omluva vyžaduje, abychom usedli do horkého křesla a naslouchali s otevřeným srdcem hněvu ublížené strany vícekrát než jednou. Neexistuje větší dar – a zároveň není těžšího k darování, než když člověk odloží své obranné mechanismy, aby dokázal naslouchat bolesti druhých.“