Trump si s Angelou Merkel nepodal ruku, ale na sankcích proti Rusku se shodli

Ledacos se v posledních měsících zdá být na Západě špatně. Amerika se vzdaluje Evropě a Donald Trump si ani nedokáže podat ruku s Angelou Merkel (prý se v Oválné pracovně přeslechl), ale The Wall Street Journal upozorňuje, že jsou i jiné příklady. Jedním z nich jsou sankce proti Rusku zavedené jako reakce vůči jeho chování na Ukrajině.

Trvají již třetím rokem a vždy se o nich mluvilo jako o křehkém zboží. “Vždy se zdály být na pokraji kolapsu, stavěly se proti nim zájmy podnikatelů. I v rámci Evropské unie, kde je k zahraničně politickým rozhodnutím nutný jednomyslný souhlas, názory na ně byly všechno, jenom ne jednotné. Skeptici tvrdili, že se Západ o Ukrajinu zase tolik nezajímá, zatímco pro Rusko je geopolitické postavení Ukrajiny klíčovou záležitostí. Mělo z toho vyplývat, že Moskva si prostě počká, až to Washington a Brusel přejde,” píše deník.

S nástupem Donalda Trumpa se vše zdálo ještě jasnější. Trump se přece v Putinovi vidí, říkalo se. FBI, jak teď potvrdil její nechvalně proslulý ředitel James Comey, vyšetřuje vazby Trumpistánu na Moskvu. Jenže, div se světě, sankce drží. “A mnoho nenasvědčuje tomu, že by se na situaci mělo něco změnit,” ujišťuje The Wall Street Journal.

Pro české stoupence Ruska to musí být rána. Jakkoliv byla návštěva německé kancléřky chvílemi křečovitá - Trump v jednu chvíli tvrdil, že obě politici mají společné aspoň to, že je nechal napíchnout Barack Obama - nějak zapadlo, že se vlastně americký prezident s německou kancléřkou docela dobře shodli právě na sankcích vůči Rusku: “Donald Trump chválil leadership Angely Merkel při snaze řešit konflikt na Ukrajině, ona zase vyjádřila vděčnost z poznatku, že americká administrativa a osobně prezident podporují minský proces.“ Podle deníku z toho vyplývá, že se Trump musel se svou návštěvou dohodnout na tom, že sankce zůstanou zachovány, dokud se Rusko z východní Ukrajiny nestáhne.

Autorem komentáře je Edward Fishman, jeden z amerických diplomatů, kteří se na zavádění sankcí podíleli. A tvrdí, že sankce drží, protože jsou velmi chytře vymyšlené (proč se nepochválit) - ale také vynáší do nebes fungování Evropské unie. Což si dnes Evropan nepřečte často.

Nejdřív genialita diplomatů: sankce jsou zkonstruovány tak, aby nezatěžovaly jednostranně určité sektory ekonomiky, nepůsobí tak západním ekonomikám větší škody. Dokonce ani omezení namířená proti firmě Rosněft nezvedla ceny ropy, přestože donutila firmu zmrazit některé projekty. Evropské země tak necítí obvyklou “únavu” z dopadu sankcí, vlastně se zdá, že největší odpor proti jejich zavedení byl na počátku a časem slábne. Důležité také je, že se podařilo jasně definovat kritéria, jež podmiňují ukončení obchodní blokády. Najít si záminku, proč z obchodních omezení vycouvat, je tak obtížné.

Fishman píše, že se navíc Evropané chovají příkladně - tedy alespoň ti, na kterých opravdu záleží. “EU prokázala pozoruhodnou solidaritu a vůdčí schopnosti,“ říká, “navzdory časté rétorice napadající sankce se proti nim žádný evropský lídr nakonec skutečně nepostavil a nejdůležitější evropský hráč - Německo Angely Merkel - je podporuje systematicky.“ Dokonce i jeden z největších kritiků ekonomických opatření, německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel, dnes pošťuchuje Washington, ať drží nadále s Evropany basu.

Fishman také vysvětluje, proč se ani takové proruské státy jako Maďarsko a Řecko nakonec do rozbíjení režimu sankcí nepustili: vyvolalo by to prý rozsáhlou celoevropskou ústavní krizi a některé země by nejspíš jejich právo veta odmítli respektovat. A tohle nikomu nestojí za to, EU je pro zmíněné země příliš důležitá.

O Miloši Zemanovi se komentář výslovně nezmiňuje; spadá zjevně do kategorie těch, kteří kritizují, a skutek utek.