0:00
0:00
Denní menu1. 3. 20185 minut

Jak vyrobit šokující statistiku, která nikomu nepomůže

Aktivisté z charitativní organizace OXFAM převlečení za světové lídry

Autor: REUTERS

Jak říkal Mark Twain, jsou tři typy lží: lež, hnusná lež a statistika. Novináři New York Times Max Fisher a Amanda Taub v nejnovějším vydání svého pravidelného sloupku zmapovali, jak nesnesitelně snadno se s touto svatou trojicí pracuje i ve zprávách, které zatřesou světem.

Pár dní poté, co britské noviny přinesly zprávu o skandálním chování zaměstnanců proslulé charitativní organizace Oxfam (kteří si během mise na Haiti údajně kupovali k sexuálním hrátkám ženy, jimž měli pomáhat z následků tamního zemětřesení), přinesl list The Sun další skandál. Z „výbušné složky dokumentů OSN“ vyplývá, napsal The Sun, že Spojené národy zaměstnávají 3300 pedofilů a že jejich terénní pracovníci pro humanitární pomoc znásilnili 60000 lidí.

↓ INZERCE

Sloupkaře NYT tahle čísla zarazila. Zavolali proto autorovi, o jehož svědectví se The Sun opírá, bývalému humanitárnímu pracovníkovi OSN Andrewovi MacLeodovi, aby jim rozkryl podrobnější data. Vyšlo najevo, že zmíněná „výbušná složka“ nejsou uniklé dokumenty OSN, ale MacLeodova dvoustránková zpráva sepsaná pro britskou vládu dlouho poté, co autor z OSN odešel. A co je důležitější – novináři se dozvěděli, že MacLeodova šokující čísla nemají oporu ve faktech. Že jsou to jen velmi hrubé odhady mající za cíl spíš naznačit možný rozsah problému než přinést o něm přesnou zprávu.

Takže například k číslu 60000 znásilněných dospěl MacLeod následující řadou intelektuálních operací. Na začátku byla oficiální zpráva OSN pro rok 2016, podle níž organizace za tuto dobu eviduje 311 obětí sexuálního vykořisťování spáchaného vojáky z mírových sborů. Jelikož generální tajemník OSN Antonio Guterres v komentáři ke zprávě prohlásil, že u civilních pracovníků organizace toto číslo není známo, ale může být ještě vyšší, přičetl MacLeod k 311 obětem dalších 312, tedy to nejnižší možné „ještě vyšší“ - a „aby nepřeháněl“, zaokrouhlil vzniklé číslo směrem dolů, tedy na šest set de facto oficiálně přiznaných obětí znásilnění v roce 2016.

Celou sumu pak vynásobil deseti, protože v Británii se odhaduje, že pouze deset procent obětí znásilnění najde odvahu svůj případ ohlásit. No a na závěr pak MacLeod sám od sebe určil rok 2016 jako typický, takže dalším vynásobením pro deset let bylo kouzlo hotovo: z 311 se stalo 60 000 žen a dětí znásilněných pracovníky OSN.

MacLeod přitom nezastírá, že jeho záměrem nebyla analýza tvrdých dat, ale že svými křiklavými čísly spíš chtěl říct něco jako Hej, máme tady otřesný problém, probuďte se! Potíž je v tom, jak upozorňuje newyorské duo, že žurnalisté ani čtenáři takhle s předkládanými údaji nepracují; jsou zvyklí brát čísla předkládaná expertem za seriózní, o důkazy opřený fakt. Čísla dodávají novinářskému textu na preciznosti a fakticitě a činí ho přesvědčivějším, než kdyby to byla jen snůška dojmů, odhadů a historek. Čtenáři při čtení takového textu automaticky předpokládají, že novinář přezkoumal údaje svého zdroje, že za ně ručí - a že je tedy možné brát je vážně.

Stejně tak ovšem mohou jen přibližná a neověřená čísla vzbudit dojem poctivosti a objektivity tam, kde nic takového neexistuje. Protože číslo bude vždy bráno vážněji než jakékoliv aktivistické prohlášení. A to tím spíš, když původní zprávu převezmou ještě jiné zdroje. Což je přesně případ MacLeoda, který byl po článku v The Sun hostem v televizních pořadech, a jeho údaje přetiskla řada dalších novin. A čím víc bylo citací, tím víc byly tyto údaje považovány za serióznější.

Takže teď je veřejnost přesvědčená, že vyšetřování jakéhosi odpovědného whistleblowera odhalilo v OSN hnízdo tisícovek sexuálních predátorů, i když ve skutečnosti je to na dojmech postavený náčrtek.  Obětí samozřejmě může být klidně mnohem víc, než varuje MacLeod. Nebo taky mnohem míň. My to prostě nevíme.

Ještě horší důsledek „macleodovské“ práce s fakty je to, že – jak píší Taub a Fisher – špatná informace vytlačuje tu správnou. „My, kteří se problému věnujeme,“ citují New York Times autorku zprávy o sexuálním násilí vojáků mírových sil OSN Sarah Martin, „víme, že každou naši chybu násilníci využijí proti nám, aby všechno zpochybnili a věci zůstaly při starém.“

Což přesně může být důsledek MacLeodových „šokujících“ odhadů: pochybnosti nad jejich správností se rozšíří i na méně efektní, přesto otřásající spolehlivé údaje, které o záležitosti už máme k dispozici. „Znám od žen, které to zažily, tolik strašlivých příběhů, že nepotřebuju, aby mě někdo ohromoval z palce vycucanými čísly,“ říká Sarah Martin. „To znevažuje všechny ty odvážné ženy a děti, které přemůžou strach a rozhodnou se svědčit - a většinou přitom narazí na nedůvěru a nezájem.“


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články