Fukuyama nevítal liberální konec dějin. Varoval, kam se poté zhýčkané lidstvo požene

Od chvíle, kdy Francis Fukuyama přišel s tezí o „konci dějin“, uplyne letos už 25 let. Jeho kniha The End of History and the Last Man (Konec dějin a poslední člověk) vyšla poprvé v roce 1992 a stala se jedním z nejzatracovanějších a nejhůř pochopených společensko-vědních děl po válce. Což je velká chyba, jak nyní píše Paul Sagar z univerzity Cambridge v eseji pro americký magazín Aeon. Fukuyama se rozhodně nemýlil tak, jak si dnes mnozí myslí. Právě naopak – politickou kalamitu dnešního Západu předpověděl mnohem lépe než jiní.

Zní to překvapivě, 64letý americký myslitel japonského původu je dnes v povědomí spíš jako symbol „zvráceného západního triumfalismu 90. let“. Jeho kritici líčí jeho knihu jako pseudointelektuální obhajobu neokonzervatismu a nespoutaného kapitalismu, kterou po útocích 11. září 2001, po americkém válečném fiasku v Iráku a po nástupu islámského fundamentalismu musel přece každý prokouknout. Vždyť žádný konec dějin, kdy svět uznává západní cestu jako tu nejlepší, nepřišel.

Chápat Fukuyamu tímto způsobem je ale omyl, píše Sagar. A vysvětluje, že „End of History“ se týká historie s velkým H - tedy procesu spočívajícího ve společenské evoluci podle Hegelovy dialektiky, kdy skrze konflikty různých skupin společnost směřuje k čím dál dokonalejšímu řádu. Vrcholným úkazem tohoto pokroku měl být podle Hegelova následovníka Karla Marxe nám dobře známý střet buržoazie s proletariátem, následná revoluce a nastolení komunistického ideálu.

Abychom tedy Fukuyamovi rozuměli správně: ona Historie s velkým H je vírou v přirozenou schopnost lidstva jít krok za krokem k čím dál rozumnějšímu a humánnějšímu uspořádání. A pomineme-li komunismus, pak cesta člověka od temného středověku přes renesanci a osvícenství až k dnešní liberální demokracii vypadá jako důkaz o správnosti takového předpokladu.

Fukuyama však v tomto bodě opouští Hegela i Marxe a přichází s názorem, že motor pokroku už dál nepojede. Dostali jsme se nejdál, kam jsme mohli. Slovy Winstona Churchilla, demokracie možná není dokonalá, ale nic lepšího neexistuje. Proto podle Fukuyamy vstupujeme do post-Historie, a přichází tak často omílaný „konec dějin“.

Fukuyamovy americké devadesátky mohou i dnes leckomu připadat jako zlaté časy. Totéž si myslel i Hegel o svojí vlasti, tedy o Prusku předminulého století, což tezi o konci dějin přesvědčivě nabourává. Na Fukuyamovi je ale dnes zajímavá jiná věc, a sice teze, že motor dějin pohání mj. jedna zákeřná síla, která nevyhasíná ani v cílové rovince.

Jde o přirozenou lidskou touhu po uznání, takzvaný thymos. Ta může být zdrojem mnoha lidských ctností i špatností. Lidé chtějí respekt, a když mají pocit, že jim ho někdo bere, začínají problémy. Právě thymos je podle Fukuyamy to, na co si dát na konci dějin pozor, a důvodem, proč není na místě slavit. „To, že si lidstvo v liberální demokracii už nemůže nijak polepšit (neexistuje žádná jiná forma společnosti, která by v sobě měla menší pnutí), ještě neznamená, že vzpurné a soutěživé obyvatelstvo zůstane klidně a spokojeně sedět… Naopak, existuje vážná hrozba, že z nejvyššího civilizačního stádia sklouzneme zpátky do Historie - k něčemu horšímu, než máme teď,“ připomíná na vysvětlenou k Fukuyamovi Sagar.

Podnětem k této regresi je podle Fukuyamy takzvaná megalothymie – touha některých jedinců po uznání jejich nadřazenosti vůči zbytku společnosti. Ani tato síla nemusí mít nutně zlé následky. Může pohánět nadané a ctižádostivé lidi k tomu, aby stavěli katedrály, tvořili geniální umělecká díla nebo se postavili do čela politických hnutí a hnali Historii vpřed tím správným směrem. Stejně tak ale může vést k touze dominovat a utiskovat.

Výhodou západní demokracie bylo, že k těmto destruktivním formám megalothymie vždy nabízela dost „neškodných alternativ“ jako horolezectví nebo měření sil ve sportu. Jenže člověk zhýčkaný materiálním přebytkem, který už dávno (řečeno s Nietschem) zabil svého Boha a s ním vše, co ho převyšuje, může megalothymii snadno podlehnout.

Ani dnešní bezprecedentní životní pohodlí a blahobyt totiž nemusí lidem stačit k tomu, aby svoji megalothymii ukojili. Zvlášť v případě, kdy nabudou dojmu, že místo uznání nadřazenosti naopak o svoje privilegované postavení ve společenské hierarchii přicházejí a začnou se cítit podvedeni.

Zní to povědomě? A to ještě nevíte, jaký příklad Fukuyama vytahuje v závěru své knihy, když má na někom megalothymii ilustrovat. Už před čtvrt stoletím si vzpomněl na Donalda Trumpa jako na někoho, kdo navzdory úspěchům v byznysu bude na pořádné uznání v dnešním uspořádání čekat marně. Stejně jako třeba horolezec Reinhold Messner nebo tehdejší prezident USA George Bush starší.

„Dosáhnout postavení těchto lidí je v mnoha směrech dosti obtížné. A přece jejich životy nepatří vzhledem k uznání, jehož se jim dostává, k těm nejtěžším, a záměry, kterým slouží, nejsou nejzávažnější ani nejspravedlivější. A dokud tento stav potrvá, obzor jimi určených lidských možností nebude postačovat k uspokojení těch nejthymotičtějších povah,“ varuje Fukuyama. Jak je dovysvětleno v jiné pasáži, lidé mohou snadno nabýt dojmu, že „boje a oběti nabízené samolibou a prosperující liberální demokracií“ jsou příliš malicherné na to, aby člověk ukázal, co je v něm.

Tuto tezi pak Fukuyama rozvíjí v závěru knihy do těch nejapokalyptičtějších rovin, kde o triumfalismu rozhodně nemůže být řeč. "V liberálních demokraciích není možné uplatnit ctnosti a ambice, které v lidech probouzí válka… Hegel chápal, že potřeba pociťovat hrdost na své lidství nebude nezbytně uspokojena mírem a prosperitou na konci dějin. Lidé budou v neustálém nebezpečí, že se z občanů stanou pouhými měšťáky, a přitom budou sami sebou pohrdat… Představme si, že svět se takříkajíc zaplnil liberálními demokraciemi, že neexistuje žádná významnější tyranie nebo útlak, proti nimž by bylo třeba bojovat. Ze zkušenosti vyplývá, že pokud lidé nemohou bojovat o spravedlivou věc, protože to za ně udělaly předchozí generace, začnou bojovat proti ní. Pustí se do boje kvůli samotnému boji. Jinými slovy budou zápasit z jakési nudy: neumějí si totiž představit život ve světě bez bojů. A pokud je větší část světa, v němž žijí, charakterizována mírumilovnou a prosperující liberální demokracií, budou bojovat proti míru, prosperitě a demokracii."

Nezbývá než doufat, že aspoň v tomto bodě se Fukuyama před 25 lety mýlil. Sám v závěru připouští, že taková možnost existuje, pokud jeho varování vezme lidstvo dostatečně vážně. Jak píše na předposlední stránce, „největší ohrožení demokracie tkví v našem nepochopení, co je vlastně v sázce“. A pokud Fukuyamu pochopíme správně, možná je tu ještě šance vyváznout se zdravou kůží.