Týdeník The Economist vyrazil na obranu bezdětných dvojic; párů, manželství i jednotlivců. Problematice věnuje jeden ze svých komentářů a pak ještě text v rubrice International. Tématika nedostatku dětí je jedním z oblíbených kousků konzervativní pravice a funguje jako jisté sociální stigma obecně: pokud nemáte děti, lidé na vás obvykle hledí se zvědavou lítostí nebo se zvědavým podezřením. Je to “velmi příjemné”, zvlášť když se vám nic nechce vysvětlovat.
Podezření proti bezdětným dobře shrnul francouzský zakladatel Národní fronty Jean-Marie Le Pen, když na adresu bezdětného Emmanuela Macrona prohlásil, že “nám tady vypráví o budoucnosti, a přitom ani nemá děti”. “Nemít děti je sobecká volba," prohlásil zase papež František, k čemuž The Economist dodává, že zřejmě zapomněl, co Bible říká o třísce v oku bratra a trámu v oku vlastním.
Pragmatici aspoň podotýkají, že bezdětní opomněli vyprodukovat pracovní sílu zaručující hladký chod národního systému důchodového zabezpečení. The Economist nicméně tvrdí, že podobná standardní argumentace aspoň v západních podmínkách příliš nefunguje. V bohatých zemích nemá děti 15 – 20 procent žen a o trochu vyšší procentu mužů - a tenhle podíl stále stoupá. Důvody jsou různé, od zdravotních komplikací přes nenalezení vhodného partnera v pravou chvíli po zcela vědomé rozhodnutí si děti “nepořídit”.
Týdeník prochází jedno stigmatizující tvrzení na adresu bezdětných a vyvrací je. Pokud jsou bezdětní lidé sobečtí, proč mají tendenci přispívat větší množství peněz na charitu a zakládat větší množství charitativních organizací než běžná populace? Ve Spojených státech přispívají bezdětní na charitu o 10 000 dolarů víc. Podle týdeníku tak paradoxně aspoň mírně vyvažují skutečnost, že klasické rodiny s dětmi dělají obvykle vše pro to, aby udržely nebo zvýšily ekonomický status svých dětí, přičemž se spontánně snaží zabetonovat sociální prostupnost společnosti.
Ani kupa dětí zároveň nedělá z nikoho kvalitního člověka pečujícího dnem i nocí o společenské blaho. Docela dobře vidět je to právě na příkladech politiků: bezdětní jsou kromě Macrona také Angela Merkel, Theresa May nebo japonský premiér Shinzo Abe. A že by to z nich nutně dělalo méně důvěryhodné správce veřejných zájmů než z Donalda Trumpa, který zplodil dětí pět? Bezdětní politici aspoň „neotravují“ společnost podnikatelskými zájmy svých potomků nebo vlastními dynastickými ambicemi. Ostatně představit si dnes kandidaturu Ivanky Trump je docela snadné - a ještě veselejší to jistě bude, pokud by se měla třeba utkat se svou kamarádkou Chelseou Clinton.
Vážným argumentem je samozřejmě demografie. Nelze jistě popřít, že o stárnoucí bezdětné se bude muset postarat někdo jiný než živoucí výsledky přátelské směny vlastní DNA. The Economist ale tvrdí, že tenhle argument ve skutečnosti není tak přímočarý, jak se na první pohled může zdát. “K dlouhodobému udržení veřejného penzijního systému státy ve skutečnosti nepotřebují víc rodičů. Potřebují více dětí. Je tedy možné kombinovat vysoké zastoupení bezdětných ve společnosti s vysokou porodností, kdy rodiče mají více než jedno nebo dvě děti,” píše týdeník. V historické praxi to tak prý na Západě již mnohokrát fungovalo - a v Irsku, zemi s vysokým podílem bezdětných párů, to tak funguje dodnes.
A bezdětnost prý má i svůj společenský přínos. The Economist na tomto místě cituje sérii umělců včetně Jane Austen, kterou teď Britové nově umístili na desetilibrovku. “Málokdo uměl psát tak chytře o rodinných vztazích, i když se spisovatelka nikdy nevdala a neměla děti,” upozorňují novináři.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
