Sherlock vs. Murdoch o titul krále informací

Upozorňujeme na možné spoilery 

Dánský bouřlivák Lars von Trier nedávno lákal diváky na svou dvoudílnou Nymfomanku pomocí fotografií, ukázek i billboardů, které slibovaly “umělecké porno“. Návštěvník kina pak sice dostal i porci odhalených orgánů, ale rozhodně se mohl cítit oklamán – a režisér tak vyvolal debatu, zda si jen dělal reklamu, chtěl dostát pověsti provokatéra, nebo se tu marketing stal součástí filmu, kdy nenaplněná touha diváků korespondovala s tím, jak se cítí ústřední hrdinka neschopná lásky.

Pokud jde o manipulaci s diváky a hru s dílem, máme tu ovšem mnohem komplexnější ukázku. Tvůrci televizní série Sherlock neváhali kvůli hrátkám s fanoušky a jejich očekáváním „obětovat“ celou třetí sérii. A nejde jen o roztomilé spiklenectví „my víme, vy víte“ - ačkoli na první pohled přibylo ve třetí sérii hlavně vtipkování a narážek pro zasvěcené. 

V prvních dvou řadách Sherlock coby detektiv 21. století ukazoval, že i dnes „stačí“ umět dobře pozorovat a orientovat se v moři dat, informací a faktů. Nyní se však zdá, že ne každému je toto odhalení pravdy umožněno - a není to jen otázka bystrosti mysli. Tomu odpovídá proměna koncepce seriálu. Dřív digitální chaos znázorňoval komplikovaný děj a těkavý vizuální styl; svět byl sice složitý, ale v zásadě pořád poznatelný. Nyní autoři neváhali sáhnout až k nečekaným proměnám žánru - ale hlavně přidali mnohem skoupější dávkování informací a další naschvály divákům, ze kterých se tak stávají rukojmí tvůrců.

City a empatie

Nová řada globálně úspěšného seriálu přišla po dvou letech čekání, která fanoušci vyplnili internetovými diskusemi, spekulacemi a vymýšlením konspiračních teorií o tom, co se zdálo pro pokračování klíčové. Jak přežil Sherlock Holmes sebevražedný skok ze střechy nemocnice, k němuž ho před svou smrtí donutil ústřední padouch Moriarty, a jakým způsobem se tedy vrátí, aby mohl dál vyšetřovat zapeklité případy a trápit okolí svou nesnesitelností.

První díl třetí řady, který BBC odvysílala na Nový rok, však jasnou odpověď nepřinesl. Namísto toho autoři vzali více či méně ujeté fanouškovské teorie o Sherlockově přežití a vmontovali je do vyprávění. A nejen to. Jakoby vyslyšeli „podvědomé přání“ mnoha diváků a proměnili zažité pojetí hlavních postav.

Věčný vztahový smolař Watson se tak má v úvodním dílu zasnoubit, ale mění se hlavně Sherlock. Muž, který sám sebe nazývá vysoce výkonným sociopatem, totiž začíná ukazovat city a pochopení.

Sice mu dělá problémy omluvit se Watsonovi, že ho nechal strádat nad úmrtím přítele - což je zdrojem slovních přestřelek a špičkování. Nicméně tam, kde by předtím vše skončilo nedorozuměním a Sherlockovou otázkou, proč je správné někomu projevit účast, dostaví se nyní po krátké dramatické pauze většinou reakce, která je mnohem blíž konvencím a „normalitě“. Jako by hlavní hrdina reflektoval sám sebe, vyrovnával se se svým mediálním kultem a pomrkával na nás: Že jsem ale byl dřív necita.

Zároveň se umenšil prostor věnovaný samotnému případu. Kauzu chystaného atentátu v prvním dílu Sherlock vyřešil jaksi za pochodu, takže diváci i Watson byli často ochuzeni o detailní průběh pátrání, Sherlockovy myšlenkové pochody a skládání indicií – což byly hlavní taháky seriálu. A jestliže nemůžeme Sherlockovo pátrání plně usledovat, nejde tu už o uklidnění, že i chaotická současnost dává smysl, ale spíš o znejistění, že pokud vůbec dává smysl, pak jen někomu.

V nevědomosti

Fanoušci věřili, že druhý díl vše vrátí do starých kolejí. Ale následující epizoda přinesla něco jako „britskou svatební komedii, kde se ve 40. minutě mimochodem začne řešit vražda“. Watson se žení a Sherlock mu jde za svědka. Klíčovou pasáží je Holmesova slavnostní řeč, během níž si stačí propojit informace a vyřešit případ, jenž se týká jednoho z hostů.

Tentokrát nám výsledky spíš servíruje a my jsme diváky této show, stejně jako svatebčané. Můžeme se jen divit, dojímat, když vyjádří náklonnost k Watsonovi i nevěstě, a nakonec zírat, jak si někdo mohl dát vše dohromady. Jako by se tu v nečem vracely spiklenecké teorie, které prosvítaly za případy ve druhé sérii. Obyčejní smrtelníci se ve své nevědomosti pouze veselí - a přijímají to, co jim předloží ti, kteří mají informace nebo je umějí získat.

A přesně to je klíčem třetí řady, jak potvrdil třetí díl. Základem je povídka Charles Augustus Milverton o muži, který sbíral kompromitující materiály a vydíral jimi. V seriálu se odpudivý „král vyděračů“ mění v chladně uhlazeného mediálního magnáta Charlese Augusta Magnussena s tváří Larse Mikkelsena, který „shromáždil ve svém domě slabosti na každého důležitého člověka v západním světě“.

Právě s příchodem nového padoucha se třetí série od romantické (a bromantické) komedie dostala blíž detektivce a s tím k jednoznačnému diváckému úspěchu. V suverénní kombinaci krimi a melodramatu autoři naservírovali fanouškům i to, na co tak dlouho čekali a co ocenili nejvíc: dva dějové zvraty, o kterých můžou diskutovat až do začátku další série. Aby toho štěstí však nebylo tolik, nechávají je přitom na druhou stranu zapochybovat o páteři seriálu - o Sherlockově schopnosti vyřešit vše intelektem a sběrem informací. 

Co jsme to vlastně chtěli

Minimálně o čtvrté řadě je již rozhodnuto, na obrazovky by měla přijít o příštích Vánocích. Zcela poslední obraz naznačil, kudy se asi bude ubírat. Ale jisté není nic, třeba se třetí řada zdála dr. Watsonovi – podobně jako se Bobbyho ženě Pamele v Dallasu zdály celé dvě série. Vypadá to, že tvůrci Sherlocka si můžou dovolit vše. A přesně o tom byly tři uplynulé díly, jež předestřely obraz světa, ve kterém jeho „uživatelé“ jen zdánlivě o něčem rozhodují.

„Já vám nemusím nic dokazovat, stačí, když to otisknu,“ pronese padouch Magnussen. A totéž platí pro autory seriálu. Jistě, i v prvních sériích byli spolu se Sherlockem napřed v řešení případu ve stylu „jsme chytřejší než vy, ale když nás sledujete, stáváte se také chytřejšími“ - případně si s námi hráli ohledně homosexuality hrdinů. Nyní to však vypadá, že nás mají kompletně v moci. Na jedné straně se sice stává Sherlock takřka roztomilým kumpánem, na druhé jsme na něm totálně závislí.

Uspokojení nakonec fanouškům nepřináší ani to, že jim tvůrci vyšli vstříc. V prvním dílu to vypadalo, že je berou jako partnery, záhy jim však začali ukazovat, kdo je tu pánem. Kdo rozhoduje o tom, zda a kdy dostanou to, co chtějí. Ostatně i ty závěrečné vějičky vypadají se svou neuvěřitelností spíš jako projev absolutní scenáristické vůle.

A konečně, mnozí si přáli, aby se Sherlock aspoň občas projevil lidsky. Když to však autoři udělali, ukázalo se, kult si nelze nikdy přivlastnit. Že zdánlivá všemocnost internetové komunity je spíš pastí a Sherlockovy city bereme jako porušení pravidel.

No a co si z toho všeho vzít? Za prvé si užívat a odhalovat, co všechno si tvůrci se zavedeným a úspěšným seriálem dovolí. Takhle vypadá současná zábava, která reflektuje dobu, v níž vzniká. Zároveň zábava s puncem podvratnosti a chytrosti, kdy můžeme sledovat, jak se podle autorů v digitálním světě distribuují informace a kdo v něm má vlastně moc.

Ale nové díly seriálu můžeme číst i mnohem konkrétněji. V Británii se právě diskutuje o tom, že předobrazem padoucha Magnussena je mediální magnát Rupert Murdoch – velký nepřítel koncesionáři placené BBC, která stojí za Sherlockem. Scenárista Moffat se v médiích netají, že se mu nelíbí, co Murdoch dělá, a novými díly nám ukazuje: Takhle by to v médiích i ve společnosti vypadalo, kdyby zvítězily principy, jež Murdoch a jemu podobní vyznávají. Možná spousta zábavy a emocí, ale málo informací a málo možností něco reálně ovlivnit.