S Louem jsme vzali Havla na jazz do Harlemu

„Hrát s Lou Reedem pro mě byla největší škola,“ tvrdí vyhledávaný baskytarista Fernando Saunders, který kromě Plastic People of The Universe vystoupí ve středu 18. prosince na večeru k poctě Lou Reeda a Václava Havla. Volba místa je logická, divadlo je spjaté s tvorbou obou spřátelených veličin: Havel zde uvedl premiéru svého Odcházení, Lou Reed tu loni odehrál svůj poslední koncert v Česku.

Své vzpomínky na oba má p Fernando Saunders, jenž stál po Reedově boku ve studiu i na pódiu po většinu času od jeho alba The Blue Mask z roku 1982. Nehledě na skutečnost, že se během posledních tři let usadil v Ostravě, kde i za účasti tuzemských muzikantů natočil album Plant a Seed. 

Jaké bylo vaše první setkání s hudbou Lou Reeda?
Byl jsem teenager na střední škole, když jsem poprvé slyšel Walk on the Wild Side. Fascinovala mě svou jednoduchostí, přitom byla tak intenzivní. Jelikož jsem z Detroitu, rozuměl jsem tomu, co je to drsná ulice. A také jsem si byl vědom, že Lou Reed byl napojený na naši rockovou scénu, kterou zastupoval Iggy Pop nebo MC5. To byli všechno spřátelení interpreti.  

A kdy došlo na společné hraní?
Potkal jsem Loua v přelomové době. Bylo to zrovna, když se dostal ze závislosti na drogách. Přestal se vším. I s alkoholem. Pokoušel se začít znovu a rozhlížel se po nových lidech. Tehdy se díky radě spřáteleného producenta přišel podívat na můj klubový koncert v New Yorku. Všiml jsem si ho v publiku. Sledoval, jak hraju a zpívám. Po koncertě se za mnou stavil jeho manažer a ptal, jestli bych si nechtěl zahrát s Louem na jeho nové desce. I když jsem si tou dobou spíš plánoval, že natočím sólové album, okamžitě jsem souhlasil. Pak za mnou konečně přišel i Lou a velmi potěšeně mi říká: „Slyšel jsem, že se mnou chceš natočit album.“ Vypadalo to, že mi je vděčný, přitom to bylo přesně opačně. A pustili jsme se do natáčení The Blue Mask.

To probíhalo jak?
Abych ti řekl pravdu – dneska už se tomu můžu smát. Když jsem poprvé slyšel jeho chystané demonahrávky, zbledl jsem. Divil jsem se, jak tenhle chlápek vůbec mohl získat nahrávací smlouvu. V té době jsem si třeba já zakládal na tom, že se učím zpívat, ale jeho to vůbec nezajímalo. Přitom jeho projev je nenapodobitelný. Vůbec není lehké dosáhnout takové naléhavosti v takřka mluveném projevu, jako měl Lou nebo má Bob Dylan. To je dar, charisma, které musí mít každý leader. Ve studiu to bylo patrné: písně mu přímo kvetly pod rukama a já se pak pro změnu divil, jak to, že tenhle chlápek není slavný jako Bruce Springsteen.

Jak těžké bylo vyladit se na jeho styl? Lou Reed byl proslulý svou úsporností, vy jste naopak obdivoval Mahavishnu Orchestra a hrál s Johnem McLaughlinem, kteří vytvářeli velmi složité věci.
Lou mi vždy tvrdil: Hraj klidně složitě, ale šetři s tím, ať to má smysl. Zastával názor, že v hudbě stačí jednoduchý rytmus jako tlukot srdce – takový je základ života. Ale je to tak, že jsem se v začátcích musel držet zpátky. Říkával mi taky: Stačí jeden akord, třeba G dur;  už i v něm je mnoho hudby a odstínů, netřeba nic dodávat. Hodně jsem o tom přemýšlel.

Na druhou stranu Lou Reed miloval špičkový jazz Ornetta Colemana. Mám takovou teorii, že chtěl být vždycky obklopen prvotřídními muzikanty; skvělou kapelou, aby jejich zručnost odpovídala jeho textařské genialitě. I když jsem od té doby nahrál spoustu alb, The Blue Mask dodnes pokládám za svou nejlepší práci, pokud jde o hru na basu.

Zahrál jste si s Lou Reedem i v Bílém domě na koncertě pro Billa Clintona a Václava Havla v roce 1996. Co si z toho večera vybavíte?
Byla to zvláštní doba. V ten čas jsem dostal nabídky od Bruce Springsteena i Rolling Stones, abych se k nim přidal jako baskytarista, ale obojí jsem odmítl. Chtěl jsem zase dělat na vlastních věcech. Navíc jsem si nemyslel, že by mě hraní se Stones mohlo někam umělecky posunout. A najednou se ozval Louův manager, jestli si zahraju v Bílém domě. Šílený. Vtipný bylo, že chtěli dopředu vidět texty, aby schválili, jaká slova můžou v Bílém domě zaznít. Kupodivu nám povolili Dirty Boulevard i Walk on the Wild Side. Vybavuju si Havla i lidi z Plastic People. A pak tam byli jiné lidé v oblecích, kteří nejprve posedávali, ale při třetí skladbě už si povolili košile a začali se vlnit.

Nezapomenutelné pro mě ale bylo pozdější setkání s Havlem - kdy přijel do New Yorku, měli jsme společnou večeři s Louem a Havel si vzpomněl, že by chtěl slyšet nějaký jazz, a nejlépe v Harlemu. Tak jsme se s celou partou i s ochrankou vydali do míst, kam se bělochům většinou moc nechce – na jméno klubu si už nevzpomenu - a parádně jsme si to užili.    

Nyní natáčíte s českými hudebníky a již několikátou sezónu pobýváte v Ostravě. Co vás přimělo zde zůstat?

Můj vůbec první kontakt českým muzikantem byl, když jsem v osmdesátých letech hrával s Janem Hammerem. Ostravu jsem si ale vybral před třemi lety, kdy jsem chtěl zakotvit v Evropě a věděl jsem, že mě neláká žádné velké město. Kdybych chtěl ruch, mohl jsem zůstat v New Yorku. Zkoušel jsem Švýcarsko, ale tam jsem se nudil.

Na Ostravě mě přitahuje její industriální duch, který mi připomíná Detroit. Vídám tu podobné tváře dělníků a tvrdě pracujících lidí. A přistihl jsem se, že kdykoli tu hraji nějaký koncert, přitahuje mě to k hudebníkům, kteří jsou nějak napojení na folklór -  jako Čechomor nebo Luboš Malina. To, co řeknu, bude velká nadsázka, ale cítím v Češích něco podobného jako v Afroameričanech.  Jste uzavření, nedůvěřiví, ale máte vřelé srdce, milujete hudbu.  

Proto jste tu zakotvil?
Přesně. Ostrava měla být původně jen výlet na pět dní. Plánoval jsem navštívit Beskydy a Krakov, ale nakonec mě pohltila Stodolní ulice.