Proč Mirka Spáčilová nerozumí Avengers

Od dob, kdy se mediální impérium Marvel rozhodlo dělat filmy, v nichž se budou potkávat různí superhrdinové ze samostatných komiksových řad, se dá už jen těžko nehodnotit každý další přírůstek jako vykalkulovaný produkt. Tím je pochopitelně do značné míry jakýkoli drahý hollywoodský film. Ale přece jenom u těch, jež se tváří jako uzavřený příběh, mívá kritérium originality určitý smysl. A navíc, i v případě velkých trilogií, jako byl nedávno batmanovský Temný rytíř, se dalo mluvit o nějakém uměleckém záměru a rozměru.

Série Avengers, jejíž druhý díl právě přichází do kin, se už zcela vymyká běžnému hodnocení a chápání toho, co je „film na přání“. Sejdou se tu Iron Man, Kapitán Amerika, Hulk, Thor, Black Widow a ten s těmi šípy, jehož jméno si už skoro nikdo nepamatuje a nikdo ho nepotřebuje (Hawkeye). A je třeba uspokojit obrovské množství fanouškovských očekávání. Každému dát dobrou akční scénu a několik hlášek, vybudovat mu nějaký background, zařídit, aby v příběhu byli potřební všichni a aby padouši působili dostatečně démonicky a mocně a bylo se o co bát.

Přitom všichni vědí, že příběh bude pokračovat a v následujících čtyřech až pěti letech přijdou další dva díly, které ságu uzavřou. Mezitím tu bude minimálně ještě jeden film o Kapitánu Amerikovi a jeden o Thorovi, aby měli každý, tak jako Iron Man, po třech samostatných dílech.

Kdo nenastoupil od začátku na tuto vlnu, může se cítit otráveně. Postavy se mu pletou, psychologické zápletky mu přijdou nepatřičné, akce mu přehlcuje smysly. Avengers tu ale vlastně nejsou pro běžného návštěvníka kin, přestože se jedná o miliardový megahit. Jsou tu jako nikdy předtím nesplněný sen dostat na plátno v plné parádě žánr crossoveru. Zatímco v papírovém vydání bylo běžné dávat superhrdiny dohromady, ve filmu to působilo jako marnotratnost, kterou nelze ani ufinancovat. Dnes, v éře rozpočtů kolem čtvrt miliardy dolarů za natáčení a další podobné sumy utracené za reklamu, to možné je. A sledovat režiséry, již se sami prohlašují za fanoušky, jak se snaží bruslit na tomto utilitárním hřišti a vdechnout svým výtvorům nějaký život, bývá docela napínavé.

Důležitá je argumentace

Dojem z druhých Avengers s podtitulem Age of Ultron je takový, že vše je opět větší a bombastičtější. Zatímco předtím se ve finále zachraňovalo město, na nějž útočí z brány jiné dimenze vesmíru mimozemská flotila, nyní se (jiné) celé město dokonce zvedne samo do oblak a bojuje se o to, aby nespadlo na zem. Kromě toho ale snímek obsahuje i subjektivní, halucinogenní vhledy do mysli postav a jejich traumat, rozvíjí decentně milostný vztah mezi Hulkem (Bruce Bannerem) a Černou vdovou (Natašou Romanoff) a naznačuje lehce incestní poměr mezi dvěma mutantními dvojčaty opačného pohlaví. To vše, aniž by to působilo jako nepatřičná parodie.

I když tedy jak na koho. Mirce Spáčilové, která dostala v sobotní MF Dnes tu výsadu uveřejnit první českou recenzi, se podařilo do dějin zapsat postřehy, za něž by si libovolný redaktor v západním médiu zřejmě vysloužil odchod do předčasného důchodu. Za názor na to, zda je film spíš dobrý, nebo špatný, a zda si zaslouží 60 procent, nebo o deset méně či více, nelze nikoho napadat. Ovšem názory samy o sobě nejsou zajímavé. Důležitá je vždy pouze argumentace, jak se k názoru dospělo.

Mirka Spáčilová o Avengers píše: „Na jedné straně je kino degradovalo v řadové prodavače moderních počítačových triků ve velkém, na druhé straně do nich láduje nepatřičný doplněk komikové stravy, cosi jako psychologii postav. Připomíná to Perníkovou chaloupku, ve které objevili, že za kanibalské sklony ježibaby nese odpovědnost její otec upír, který ji v dětství zneužíval a týral zeleninovou dietou.“

Pokus o vtip tu ale zoufale nevychází, protože celá nastavená analogie kulhá na obě nohy. Komiksy prostě nejsou pohádky v onom tradičním smyslu, jak je chápeme v Evropě. Fikční světy komiksů jsou definovány mnohem složitěji a psychologické trauma hrdiny je absolutním a nezpochybnitelným základem žánru. Superhrdinové jsou doslova zhmotněním určitých komplexů. Superhrdiny se stávají kvůli traumatizujícím událostem; jsou nuceni skrývat svoji identitu, ustavičně pociťují nenávist okolního světa, případně se v něm špatně orientují, protože jsou „jiní“.

Komiksové série by nikdy neměly takovou sílu a trvanlivost (uvědomme si, že každý člen Avengers má za sebou STOVKY sešitů, několik hraných a animovaných filmů i seriálů ještě předtím, než byli Avengers), kdyby ono trauma nebylo bráno vážně a kdyby na tuto slabinu neútočili hrdinovi protivníci. Přitažlivost komiksů pak tkví v tom, že hrdinům je prostřednictvím akce umožněno toto trauma překonat, doslova se s ním poprat a zvítězit.

Komiksy mají v současném americkém kulturním kontextu stejnou funkci, jako měly ještě do 50. a 60. let westerny. (Jejich dominance pak slábla a definitivně dodoutnala někdy v 80. letech.) Komiksy, stejně jako westerny, nejsou jen dobrodružné příběhy pro rozptýlení – poskytují žánrové pole, na němž je možné rozehrát všechny základní morální konflikty a etické problémy. Kdo je hrdina a proč, jakou má odpovědnost, jakou má mít integritu, co je přátelství, jaké hodnoty má smysl chránit. Při vědomí stovek a stovek různých sešitů a výpravných comic booků, ale dnes už i filmů, může být o tom, že komiksy jsou černobílé pohádky pro děti, přesvědčen jen velmi kvalitní a povýšený ignorant.

Chybějící zkušenost

Řadové sešitové komiksy zastávají mezistupeň mezi dětskou (opravdu rudimentární) pohádkou a „dospělým“ (komplexním, mnohohlasým) románem. (Mnohé comic booky se ale už románům prakticky vyrovnají a mnohdy můžou díky vizuální stránce pracovat s informacemi na více úrovních.) Možná ještě přesněji: u superhrdinských komiksů jde o směs prvků starodávných eposů a mýtů obohacených o populárně aplikovanou psychoanalýzu, která je Američanům blízká a chápou ji už téměř intuitivně. Pošklebovat se tomu, že se superhrdinům vytváří psychologie, když na ní stojí drama, a že se kolem nich větví různé alternativní historie a mytologie, znamená jednoduše nechápat, co jsou komiksy zač. Je to podobné, ale ještě o dost horší a hloupější, než každému melodramatu (tedy jakémukoli příběhu postavenému na zadržování citů) říkat červená knihovna nebo telenovela.

Pochopitelně je v pořádku, pokud se někdo kriticky ptá, jak jsou u konkrétního filmu psychologické prvky sladěny s akcí a nakolik je takový fikční vesmír soudržný. Bohužel Mirka Spáčilová se nevzmůže na nic jiného než srovnání: „Jako by si Avengers v banálně ztvárněných fantaskních vizích jeden po druhém odbývali svou první zkušenost s konopím.“ Což vypovídá pouze o tom, že recenzentce chybí nejen zkušenost s komiksy, ale i konopím - nebo třeba jen Googlem a Wikipedií, kde by si mohla najít, jak určité drogy působí.

Můžeme to brát jako osobní poklesek, důkaz jisté únavy až profesního vyhoření, pokud recenzentka největšího deníku v ČR při recenzi jednoho z největších trháků roku odmítá vpustit do hlavy aspoň základní historická fakta a chápat vývoj nějakého žánru. Můžeme to chápat třeba i jako pokus, jak nepovedeně předstírat kritický odstup, když je dotyčný deník jinak hlavním mediálním partnerem filmu a v recenzi se předvede, „že nejsme koupení“. Řekněme, že jde ale v nejlepším případě o jistou generační slabinu, která se osvědčuje i v závěrečném verdiktu.

Mirka Spáčilová zde, jako ve stovkách jiných recenzí, opakuje své základní krédo: „Film Avengers má nárok na život, ač svůj žánr, natož kinematografii, ničím neobohatilo. Má i právo na rekordní tržby, jež očekává. Ale příště prosím nemudrovat, nekázat, nelyrizovat. Nikdo nepopírá rutinní dorosteneckou zábavu, tak proč jí vnucovat pokrytecké vyšší cíle? Vždyť komiks na plátně vedle fantazie potřebuje jediné: nadsázku.“

V hodnotové mřížce Mirky Spáčilové není nic horšího než něco „řešit“ - ve svém slovníku nemá sprostší slovo - a „kázat“ či „mudrovat“. Na tom založila odsudky jak zábavných filmů, tak těch, které ony vyšší cíle mají. Chyba je ale v osvojeném korpusu. Zdá se, že starší generace pisatelů, která začínala už za minulého režimu, nemá nakoukáno dost žánrových filmů. Etalonem akční zábavy je pro Mirku Spáčilovou pouze Indiana Jones a ty díly bondovek, kde hrdinovi absolutně nic nehrozí a jen trousí suché hlášky. Žánrový film si tak nesmí dovolit být jakýmkoli způsobem vážný a strhující. Nesmí nikdy upozorňovat na motivace postav a jakékoli kolektivní archetypy.

Na všechno už musíme nahlížet z meta-pozice, jakýmsi ironickým filtrem. Toto je ale přístup pouze cynického recenzenta, který ve všem vidí klišé a nikdy nechce nasednout na vlnu vzrušení – přistoupit na to, že žánrové film v nás oslovují různé hlubinné strachy a obavy z toho, že jsem slabý a něco nezvládnu, z toho, že svět může být zničen. Mirka Spáčilová tak chce, aby žánrová zábava byla prázdná a neměla žádný význam. Dobrý žánrový film pak podle ní je pouze ten, který se této prázdnotě posmívá, to je onen „nadhled“.

Nový svět

Ve skutečnosti je to dnes tak, že akční a komiksové filmy si na jedné straně jsou vědomy své přehranosti, nepatřičnosti a nadživotnosti, postavy naprosto běžně shazují samy sebe a popichují se navzájem. Ale zároveň, oproti superpovrchních 80. létům, kdy se některým recenzentům tvořilo povědomí o populárních žánrech z velmi malého množství vzorků, se dnes znovu vracíme k tomu, že si v našich novodobých mýtech uvědomujeme hlubinná témata. A je to jedině dobře.

Žánrové filmy pracují s nadčasovými problémy (nejčastěji problémem dospívání, což jasně oslovuje teenagery), tak dobovými prvky. V druhých Avengers například celou zápletku, kdy superhrdinové u USA poskytují pomoc v postsovětské fiktivní zemi Sokovieva, lze snadno vidět coby jisté vyjádření k nynější situaci na Ukrajině. Neříká se tu přitom nic geopoliticky přesného, jen to, že Amerika je ochotná pomáhat v cizí zemi, přestože ji část jejích obyvatel nemá v lásce.

Pokud chceme rozumně kritizovat komiksové velkofilmy, musíme se zaměřit nikoli na jejich pojetí psychologie (které je čím dál tím jemnější), ale na ideologii. Noví Avengers opět plní roli „světového policisty“a svou fyzickou a intelektuální nadřazeností ospravedlňují intervence do cizích zemí, kam se má „vyvážet demokracie“. Přitom se tu ale objevuje i otevřená polemika s tím, proč vlastně zachraňovat svět.

Hlavní padouch Ultron, neboli též umělá inteligence, která si přisvojí robotické tělo, a přitom zůstává všudypřítomná v elektronických sítích, říká hrdinům jasně: „Chcete svět zachraňovat, ale nechcete ho měnit.“ Jinými slovy, chcete uchovávat nadvládu Ameriky a kapitalismu a neuvědomujete si, že je potřeba změna systému. Je příznačné, že ve filmu, který stojí na straně superhrdinů, se pak jedinou alternativou vůči udržování statu quo stane vyhlazení lidstva.

Svět se podle Ultrona nemá zachraňovat a udržovat v dosavadním stádiu, ale musí se evolučně vyvíjet. Stejně jako když vyhynuli dinosauři, musí vyhynout nynější lidstvo, aby se mohlo začít znovu a lépe. Ideologie, kterou šíří Avengers, je tak klasicky vystavěná: jedinou alternativou vůči tomu, co máme, byť je to nedokonalé, by bylo absolutní zničení všeho. A to bychom neměli dopustit.

Myšlenka na nový začátek vychází z čisté necitelné racionality, ale my, hrdinové na správné straně, máme i emoce. Proti nám stojí stroje, které ještě nedospěly, my nadlidé, zůstáváme pořád lidmi. Jsme s vámi, obyčejnými smrtelníky, propojeni posledními nitkami, zatímco Ultron, který tvrdí, že ho již žádné nitky nedrží a není tak loutka a ovce, je ztělesněním chaosu a zla. Jestli bychom měli u Avengers nad něčím uvažovat, pak právě nad tím, jak se nám snaží předestřít tuto pravdu jako drtivě přesvědčivou.