Po přečtení už se mnou matka nepromluvila

Belgická výtvarnice Dominique Goblet přijela nedávno do Prahy představit první české vydání svého alba Předstírat je prostě lhát. Doma patří mezi uznávané autorky, ale v zahraničí se její knihy příliš nepřekládají. Hlavním důvodem je jejich experimentálnost, která klade velké nároky na grafiky i tiskaře. Goblet (1967) svá alba tvoří mnoho let a mluví o nich jako o časových vláknech. 

Jste dcerou Valonky a Vláma, v Belgii nic neobvyklého. Přesto - ovlivnilo to nějak vaši tvorbu?
Belgie je mladá země, která byla založená proto, aby spolu Nizozemsko, Francie a Německo nebojovaly. Jsme takový nárazníkový stát mezi velmocemi, které nás často neberou vážně. To, co musíte jako Belgičan umět, je ustát to s humorem a zasmát se sám sobě. Belgie dlouhodobě prochází politickou krizí, kdy je některými lidmi a stranami požadováno úplné rozdělení na dva nové státy, vlámský a frankofonní. To je pro mě jako pro Belgičanku velmi bolestná představa, k jejímuž naplnění snad nikdy nedojde. To, co mě ovlivnilo, tedy je, že jsem Belgičanka.

Ptala jsem se proto, že teoretici komiksu často zmiňují právě národnostní a kulturní pestrost Belgie a její krátkou historii jako jeden ze zásadních důvodů, proč je Belgie komiksovou velmocí.
To si netroufám soudit. Byla bych v důvodech, proč je Belgie komiksovou velmocí, prozaičtější. Byli zde nakladatelé se silným kapitálem, kteří věřili komiksu a hojně jej podporovali. Díky tomu zakotvil v belgické kultuře komiksový způsob předávání příběhů víc než jiné.

Vaše album Předstírat je prostě lhát (recenzi najdete zde) je velmi upřímná sonda do vašich rodinných vztahů a traumat z nich pramenících. Proč jste se rozhodla být tak osobní?
Už během svých vysokoškolských studií jsem věděla, že jednou udělám projekt, který mi pomůže vyrovnat se s mým dětstvím a vztahem k rodičům. Protože moje zkušenosti nebyly úplně obvyklé, minimálně mírou násilí, a zároveň jsem v nich viděla – to asi bude znít zvláštně – i jistý vizuální potenciál. Do té doby, než jsem začala pracovat na Předstírat je prostě lhát, jsem svůj příběh vyprávěla na potkání, chyběl mi odstup. To tenhle komiks změnil a já konečně mohla jít dál.

Lidská paměť je nespolehlivá. Psala jste si třeba deník, ze kterého jste později mohla při kreslení komiksu vycházet?
Nejsem úplně systematická, ale pořád si něco zapisuju, skicuju. U této knížky jsem hodně času strávila přemýšlením nad úhlem pohledu, kterým své dětství a vztah s labilní matkou nahlédnu. Měla jsem obavu, že budu příliš melodramatická, nebo naopak sucharská, a to by mi pak čtenář nevěřil. Snažila jsem ke svému dětství přistoupit znovu - a být pokud možno nepředpojatá, neúčastná.

A šlo to?
Myslela jsem si, že ano, ale u třetí kapitoly, která je jádrem knihy a popisuje brutální zkušenost z mého dětství, to najednou nefungovalo. Můj nakladatel mi řekl, že z toho má dojem, že popisuju cestu na poštu, a ne největší trauma svého života. Strašně jsem se urazila, ale nakonec jsem uznala, že nemůžu zachycovat tak osobní situaci a zároveň se snažit být objektivní. Slevila jsem z realismu, dovolila si emoce - a s nimi i neúmyslnou, ale nevyhnutelnou nepřesnost paměti.

Proto jste album kreslila 12 let?
Taky, ale hlavně jsem dokázala na Předstírat je prostě lhát pracovat pouze tehdy, když jsem se svojí matkou zrovna nemluvila. Když jsme byly v kontaktu, byla jsem tím podivným vztahem znovu zcela paralyzovaná. Každé dva tři/tři roky mi ale matka řekla, že se mnou končí, že už pro ni neexistuju, takže jsem věděla, že jednou album určitě dokončím. Můj nakladatel mi už chvílemi nevěřil, ale já si byla jistá. V pauzách, kdy jsem nekreslila, vyprávění dozrávalo; a pokaždé, když jsem se k němu vrátila, musela jsem část přepracovat.

Docela mě zaskočilo, že na konci knihy své matce děkujete.

I když moje matka udělala, co udělala, pořád mě nade vše milovala. 

S odkazem na to, že umění vychází z traumatu, mě při čtení toho poděkování napadlo, jestli matce neděkujete, že jste se stala umělkyní.
Taky.

Přečetla si vaše matka Předstírat je prostě lhát?
Ano, a strašně ji rozčílilo. Už jsme spolu nikdy nepromluvily.

Váš styl kreslení je velmi výtvarný, velmi výtvarně pracujete i s písmem. Žádná klasická černobílá kresba, ale experiment. Jak jste se k tomuto tvaru dopracovala?
Na konci 80. let a hlavně na začátku 90. let, když jsem studovala ilustraci na univerzitě v Bruselu, jsem byla součástí okruhu lidí, kteří chtěli posunout hranice komiksu. Pravidlem tenkrát bylo, že komiks musí mít 48 stran, musí být v tvrdé vazbě a musí být barevný – tedy pokud chcete, aby vám jej někdo vydal. Čtenáři zase měli komiks zavedený jako žánr pro děti a mládež, nikoli vhodný pro vyprávění složitých příběhů. My ale komiks sbližovali s dalšími druhy umění, já především s fotografií, filmy a lidovou kulturou. Pořádali jsme výstavy. A neustále zjišťovali, že možností, jak namixovat obrázky a text, což je základ komiksu, je mnohem víc, než jsme si ještě nedávno mysleli.

Jak reagovali vydavatelé?
Opatrně a nedůvěřivě. Jeden z největších belgických vydavatelů k našim snahám skepticky poznamenal, že avantgarda není namístě, protože komiks ještě nedosáhl svých limitů.

Předstírat je prostě lhát není váš jediný autobiografický komiks. Jedno ze svých alb s názvem Změny jste dokonce nakreslila se svou dcerou Nikitou. Jak tato spolupráce vznikla?
Když bylo Nikitě pět, úplně mě zaplavovala mateřská láska a já ji chtěla nějak vyjádřit, zachytit. Vždycky jsem rychle popadla tužku a začala ji portrétovat. Nakonec jsem Nikitě navrhla, že se každý druhý týden (vychovávala jsem Nikitu ve střídavé péči s jejím otcem) vzájemně nakreslíme. Takto jsme se portrétovaly deset let; od jejích sedmi do sedmnácti. Bylo úžasné pozorovat, jak se vyvíjí podoba mojí dcery a jak se vyvíjí její schopnost kreslit.

Je soubor takových portrétů ještě komiks?
Doufám, že posouvá limity komiksu. Vydal jej nakladatel, který vydává pouze komiksy, a protože je vzhledem k množství obrázku tiskařsky velmi drahý, žádali jsme o grant u státní francouzské „komiksové komise“. Ta nejdříve musela potvrdit, že jde o komiks. Nakonec se odborníci shodli, že jde o vyprávění v obrázcích, jejichž pořadí je pevné, nikoli libovolné - tedy že se jedná o komiks. A grant schválili. Na největším evropském komiksovém festivalu v Angoulême byly pak Změny vybrány mezi 50 nejlepších komiksů světa.

To pravidelné vzájemné zachycování na mě působí i jako snaha předejít případným problémům ve vztahu s dcerou. Abyste je viděla na jejích portrétech, kdyby se něco mezi vámi začalo kazit…
Nepamatuji si, že bych takto přemýšlela, ale dává mi to smysl. Podle mě je mnohem těžší být kreslený než kreslit druhého. Když se necháváte kreslit, dáváte se všanc. A já se Nikitě dala všanc. Musím nad tím ještě přemýšlet.