O Babišově chlebu aneb Návrat do Benátek

Při nedávné návštěvě Benátek jsem si něco zapomněl, tak jsem se tam pro to ještě na skok vrátil. Při té příležitosti jsem o víkendu zjistil, co je vlastně vytesané do kamene u Náměstí svatého Marka, kolem kterého chodím na cestě k bienále už patnáct let - a doteď jsem věděl jen to, že pochází z roku 1727, jak na něm stojí úplně dole u země. Takže věc se má tak, že jde o nařízení, jak obchodovat s chlebem.

Do detailu je tam popsané, respektive potesané, kde můžete chleba péct, kde ho prodávat, kde naopak ne, kdo vám to může povolit, co vám udělají, když to nebudete respektovat, jak má takový chléb vůbec vypadat a tak dále. Docela chytrá věc, Babiš by si měl podobné kameny postavit před své pekárny. Taky se tam mimochodem píše něco o penisu, ale to jsem snad jen špatně přeložil. 

Když už jsem byl v Benátkách, zajel jsem se podívat na arménský pavilon. Lodí na ostrov sv. Lazara je to nějaká čtvrthodinka, a i když vás zrovna nevzrušuje současné umění, kolem arménského kláštera založeného mnichem Mekhitarem v roce 1717 (čili deset let před vztyčením chlebního kamene) je krásná zahrada, kde se dá na rozdíl od centra Benátek sedět v tichu a pohodě i v jiných než nočních hodinách.

Více o pavilonu se dočtete v pondělním tištěném Respektu, nicméně já tam byl hlavně kvůli tomu, že dostal Zlatého lva. Není moc významnějších cen, které by umělec mohl na téhle planetě získat. A proto se mi líbilo, že Arméni dali tohle prestižní ocenění do obyčejné vitríny mezi běžné nálezy z okolí kláštera. Jo jo, všechna sláva polní tráva.

V expozici jsem se zapovídal s kustodem. Jak známo, většina Arménů žije stovky let v diaspoře, přesto jsou na svou domovinu a původ hrdí. Včetně tohoto mladíka, který mi vyprávěl o hrdinských skutcích svého dědečka Arakela Bey D´Abra. Dva roky mimochodem studoval v Praze na FAMU, a když jsem byl na pochybách, zda je onen vážený kmet na obraze skutečně jeho dědem, prohlásil, ať se laskavě podívám na jeho a jeho nos. A vskutku, podle nosa poznáš kosa.

Jiřího Kovandu zase poznáte podle toho, že přísně dodržuje přístup „méně znamená více“. Včetně expozice v Ateliéru Josefa Sudka Moje moje ne tvoje!, na které se prezentuje spolu s umělcem přezdívaným waanja.

Zatímco waanja usazený v Amsterodamu fotí provizorní úpravy nizozemských baráků, za něž by se pro jejich konceptuální minimalismus nemusel stydět nejeden současný výtvarník, Kovanda je ještě minimalističtější. Jak je vidět, tentokrát si vystačil s vývěvou, kaštany a tenisákem. Jenže před oknem Sudkova rekonstruovaného ateliéru to prostě opět působí neskutečně půvabně.

Což platí i pro ve středu otevřenou výstavu Pavly Scerankové s názvem Veritas. Pavla je letos po osmi letech znovu ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého a se svou galeristkou Lucií Drdovou s předstihem (neplánovaně, výstava byla dohodnuta ještě před oznámením finalistů) vyrazila před soupeři do úniku, na který by byl hrdý i Alberto Contador.

V Drdova Gallery vystavuje několik instalací, z nichž nejvíc mě oslovila hra rotující baleríny s šicím strojem, a pak soubor fotek z jejího rodinného archivu. Nechala si nasadit speciální přístroj EyeLink 1000 Plus, který zaznamenal, na který výsek fotografie se přesně dívala ve chvíli, kdy jí byly kladené rozdílné otázky. Třeba Jaký mají mezi sebou ti lidé vztah či Jaká je velikost jejich oblečení. Vzniklo z toho pozoruhodné svědectví o tom, kam přesně člověk těká pohledem, když je vystaven odlišným emocím.

Emočně odtažitější jsou naopak fotky Ondřeje Boušky a Jáchyma Klimenta. To ale neznamená, že nejsou skvělé: už nějaký čas každý den zavěšují na svou internetovou stránku singlepicture.org jednu fotku, kterou si můžete stáhnout v HD rozlišení a vytisknout si ji třeba na celou zeď.

Nemají názvy, číslovky u nich udávají pořadí, v jakém byly publikované. A stejně tak nemají autora, jestli to byl Bouška nebo Kliment, to si každý musí rozmyslet sám. Od středy výběr z nich vystavují v galerii Jekor čili v naší vršovické kavárně Zenit. Takže jestli snad máte pocit, že už jste za zenitem, je na čase se na ten Zenit podívat z blízka, protože je naopak stále před vámi.