Nový Sherlock nám místo uklidnění dává zakoušet pocit bezmoci

Čekání na třetí sérii Sherlocka Holmese na BBC bylo dlouhé. Obvykle stačí vydržet rok; tedy vlastně necelý rok, protože většina sérií trvá několik měsíců, nebo alespoň týdnů. U Sherlocka, který se stal novodobým popkulturním fenoménem, se čekalo dva roky. Středeční premiéra, kterou bylo možné sledovat online a k níž do druhého dne čeští fanoušci vyrobili velmi kvalitní titulky, měla rekordní sledovanost v Británii a duchovně spojení stahovači všech zemí způsobili kolapsy úložných serverů.

Stálo čekání za to? Vysvětlili nám tvůrci přesvědčivě, jak se podařilo Sherlockovi přežít dlouhý volný pád ze střechy nemocnice na chodník, k čemuž ho donutil ústřední protivník Moriarty? Respektive, jak se mu podařilo tak přesvědčivě nafingovat svou smrt? A co vůbec dělal Sherlock po celé dva roky, než se zase zjevil v Londýně, a co ho přinutilo k návratu?

Za dva roky vzniklo na internetu mnoho různých teorií a vysvětlení. Překvapením a jistou revolucí v televizní zábavě je, když nová epizoda do svého vyprávění právě tyto internetové teorie zapracovala. V průběhu děje různé postavy líčí své verze, představy a nápady, které jsou vždy zčásti zajímavé a rozumné - a zčásti vždy bláznivé nebo protiřečí tomu, co bylo k vidění, či k tomu, co říkají jiné hypotézy a známé informace. Tvůrcům se tak podařilo navázat absolutní kontakt s fanoušky, jaký tu snad nikdy předtím nebyl. Jako by vzkaz zněl: „My vás čteme, jsme rádi za váš zájem, ale věřte, bylo to jinak, Sherlock, respektive my jsme chytřejší a elegantnější.“

Zároveň s tím, jak ubíhaly minuty děje nového dílu, bylo stále zřejmější, že skutečnou „pravdu pravdoucí“ se (zatím?) nedozvíme. Každá další verze je zpochybněna nebo použita jen jako vtip nebo zástěrka. A v divácích mohla oprávněně klíčit domněnka, že tvůrci pozadí Sherlockova největšího triku nikdy plně neodhalí. Možná s ním počkají do dalšího dílu, možná se na to vykašlou úplně. Každopádně jim nyní stačilo spolehnout se na fantazii publika a tím posunout celý seriál na úplně jinou úroveň.

Z původně superracionálního díla založeného na břitkých postřezích, drtivé síle dedukce a abdukce, se postupně (minimálně v druhé sérii) vyvinulo dílo, které se až příliš zaplétalo do překombinovaných konspiračních (politických) teorií. V tu chvíli opouštělo nadšení diváky jako jsem já, kteří jsou na politické konspirační teorie alergičtí; považují je za parodii a zhoubu skutečně kritického myšlení a nevidí v nich ani nic zábavného ani atraktivního, ale pouze pokleslého.

Nová série Sherlocka ono rozpačité stádium překonává. Právě proto, že začíná otevřeně čerpat z teorií, které kolují po internetu, a postupně je zesměšňuje, vysílá všem divákům poselství, že konspirační teorie nejen nemáme brát vážně, ale hlavně nemáme ztrácet čas s jejich konstrukcemi.

Nyní už definitivně víme, že Sherlockovy myšlenkové pochody jsou neusledovatelné, nenapodobitelné a předem neprohlédnutelné. Víme, že v celém seriálu jde jen o hru na pozornost a překvapení, ale ne o to, že by nás nějakým způsobem učil orientovat se v rychlém světě a jeho změnách. Nejde o lekce toho typu, jaké nám udílejí Derren Brown nebo James Randi, když nám odhalují, jak fungují kouzelnické triky nebo psychologické manipulace a demagogie mnohých esoterických šarlatánů.

Přitom je jasné, že seriál o Sherlockovi je reakcí právě na rychlost změn a celkový dojem chaosu, který poskytuje postmoderní globalizovaný svět. Vytvořením figury člověka, jenž je schopen dokonale číst všechny znaky reality a uplést z nich perfektně smysluplné příběhy, respektive případy k vyřešení, má být jistým lékem, anestetikem, antidepresivem či aspoň fiktivní zárukou, že světu lze dobře rozumět. Svět lze vyřešit; stačí si všímat holých fakt, která vás prozradí.

Jistě, seriál navazuje na vlny filmů typu Matrix nebo tvorby Christophera Nolana (Memento, Dokonalý trik, Temný rytíř, Počátek), které lákají publikum na svou „chytrost“, snaží se ho co nejvíc ohromovat svou složitostí, podněcovat ho v přemýšlení a zároveň mu dávat zakoušet pocit uspokojení, jak obtížné rébusy je schopen rozlousknout. Ale Sherlock Holmes jde ještě dále – dává nám pouze naději, že některé záhady dovede vyřešit jen někdo, do jehož „paláce mysli“ nejsme schopni plně nahlédnout.

Sherlock je postava, která nad námi vždy uplatňuje svou intelektuální dominanci, je vždy ne o krok, ale o několik kroků před námi. Je napřed i před padouchy, kteří si myslí, že ho doběhli. S takovou samozřejmě můžeme rezignovat u díla nějak výrazněji přemýšlet, protože stejně víme, že na to sami nepřijdeme. Můžeme se jen bavit vlastními omyly, falešnými očekáváními, případně mentálními projekcemi do postav, které máme sklony považovat za homosexuální.

Ano, poslední zábavou, která nám u Sherlocka zbývá, je „queer čtení“ a „slash psaní“, tedy podezírání postav, že jsou vlastně tajní milenci: Sherlock s Dr. Watsonem, Sherlock s Moriartym, v nejvíce „straight“ případě Sherlock s Molly. Když už seriál využívá fanouškovské teorie ohledně Sherlockova přežití, neváhá sáhnout ani k tomu, aby si pohrál s diváckými fantaziemi ohledně citů a sexuální orientace postav.

Znamená to však, že nová série se začíná odchylovat od pojetí postav, jak jsme je znali dřív. Zejména Sherlock je mnohem citovější, což je sice vlastnost, kterou bychom mu v zoufalství nad jeho chladem chtěli připsat, ale když se opravdu projeví citověji, chápeme to spíš jako zradu a porušení pravidel.

Kam až se seriál vypraví, zda někdy představí věrohodnou elegantní teorii Sherlockova přežití (nebo se budeme muset spokojit s tou poslední?), nelze odhadnout; tak jako víceméně žádný záhyb děje. Namísto toho, aby nás nyní Sherlock uklidňoval, že svět je poznatelný a „vyřešitelný“, dává nám ve výsledku zábavně zakoušet pocit bezmoci.

A říkat si, zda jsou lidé, kteří řídí svět (čímž je myšlen nikoli Sherlock ale spíše jeho bratr Mycroft pracující pro vládu), opravdu tak inteligentní a prozíraví, že dovedou plánovat chod dějin dopředu a my – obyčejní občané – se jim musíme jevit jako pouzí červi a hmyz.

Profil Benedicta Cumberbatche, který v televizním zpracování BBC hraje Sherlocka Holmese, najdete v Respektu 2/2014, který vychází 6. ledna 2014 (digitálně o den dříve).