0:00
0:00
Dělníci kultury4. 3. 20144 minuty

Mehldau: Největší výzva je hrát v duu

Jeden z nejúspěšnějších pianistů současnosti ve čtvrtek zahájí třináctý ročník brněnského JazzFestu

Mehldau s Guilianou hráli i v Praze
Autor: Ivan Kiša Menčík

Podle zámořské kritiky je Brad Mehldau prvním hudebníkem, jemuž se podařilo uchopit post-beatlesovský pop a propojit jej s jazzem, aniž obě složky jakkoli utrpěly. Jeden z nejúspěšnějších pianistů současnosti ve čtvrtek zahájí třináctý ročník brněnského JazzFestu. Rodák z Floridy na festival přijíždí se svým triem, v němž mu sekundují basista Larry Grenadier a bubeník Jeff Ballard. Mehldau proslul svými variacemi na hitparádové hity od Paula Simona, Radiohead i Soundgarden. Tato poloha však v mnohém nespravedlivě zastiňuje jeho autorská alba. V Brně pochopitelně představí obě své tvůrčí stránky.

Jedno z vašich posledních alb Mehliana: Taming the Dragon jste natočil společně s bubeníkem Markem Guilianou. Jak tahle spolupráce vznikla?
O tom, že společně něco uděláme, jsme se začali bavit už v roce 2008, když jsme se potkali poprvé. Ale pak jsme spolu nehráli tři roky. Až po téhle pauze jsme nejprve udělali několik společných vystoupení a loni jsme konečně oba cítili, že jsme připravení na desku. Takže ten projekt se vlastně rodil docela dlouho.

↓ INZERCE

Kdo je onen drak, který musí být zkrocen, jak stojí v názvu desky? Ptám se proto, že na této desce jste vkročil do neznámého terénu. Používáte syntezátory, ačkoli normálně preferujete akustický zvuk – ať už sólově na piano nebo v triu, s nímž také vystoupíte v Brně. Proč jste se vůbec takhle rozhodl a co jste si z toho odnesl?
Chtěl jsem být zároveň „svým“ basistou. Abych mohl dotvářet harmonie spontánně; bez toho, abych vše někomu vysvětloval nebo předem psal. A to syntezátory umožňují. S Markem jsme si dali závazek, že při živých vystoupeních nic plánovat nebudeme a půjde jen o improvizaci. Byla to výzva – ale zároveň to bylo vzrušující a dalo nám to velkou svobodu.

Jakou hudbou jste se inspirovali při natáčení desky? Současnou elektronikou, nebo spíš funkem ze 70. let?
Mark je ovlivněn beaty – samply a smyčkami. Hudbou, kterou nelze hrát živě. Já zase zvukem syntezátorů z desek, které jsem poslouchal předtím, než jsem se dostal k jazzu, tedy Pink Floyd, Rush a další artrockové kapely. A potom také alby Herbieho Hancocka ze 70. let - třeba Secrets – nebo tím, co dělal v 80. letech jazzový pianista Lyle Mays s kytaristou Patem Methenym.

Jak je vůbec pro vaši hudbu důležitý bubeník nebo rytmická sekce?
Rytmus je vším, zvlášť pokud hrajete ve dvou. Ostatně s Markem jsem se domluvil na spolupráci poté, co jsem ho slyšel hrát. A na všem jsme pak pracovali společně.

Nahráváte sólo desky, hrajete v duu, triu i kvartetu. Co vám vyhovuje nejvíc? Jak se liší komunikace v různých sestavách a jak fungují psychologicky?
Právě duo je asi největší výzva – je to neustálé střetávání. Jako konverzace; pořád musíte dávat pozor a nemůžete si odpočinout.

Často mluvíte o inspiracích a o vlivech, rozlišujete mezi nimi. Ovlivňuje vás více to, když se někým hrajete a musíte se přizpůsobit jeho stylu, nebo nacházíte inspiraci v poslechu hudby jiných autorů?
Inspirace může samozřejmě přicházet od čehokoli a kohokoli, s kým se setkám. Ale skoro vždycky platí, že není okamžitá, spíš kumulativní; hromadí se ve mně i roky. Nicméně hlavní důvod, proč o inspiraci mluvím, je to, že na ni dostávám často otázky – lidi to prostě zajímá. Já sám o ní cíleně tak často nepřemýšlím.

https://www.youtube.com/watch?v=IaqAwm-vWiI

Po dvaceti letech hraní a skládání musí být velmi obtížené přicházet stále s něčím novým a progresivním - i pro tak zručného hráče a komponistu, jako jste vy. Jakou výzvu máte před sebou teď?
Pořád tu samou. Průzračnost, nové myšlenky, vyprávění příběhů: zkrátka jde mi o komunikování myšlenek. Ale pozadu nesmí zůstávat ani hráčská preciznost a technické otázky okolo nástroje.

Před několika lety jste přestoupil od značky Warner k labelu Nonesuch. Je celkem známo, jak to vypadá, když tuto cestu podstoupí popové hvězdy z velkých vydavatelství. Ale jak se cítí jazzman, který měl v 90. letech smlouvu u jednoho z „majors“ a nyní přestoupí k respektované alternativní značce?
Nevidím v tom rozdíl: jsem šťastný, že mám svobodu nahrávat a vydávat, co chci.

Co vůbec říkáte proměně hudebního průmyslu? Ovlivnila vás hodně, nebo jste ji tolik nepocítil, protože často koncertujete?
Nikdo už neprodává tolik desek jako dřív – včetně mě.

Hrajete svoje verze popových a rockových songů. Jak si je vybíráte? Musíte v nich cítit něco z klasiky či jazzu, nebo je volíte jen podle instinktů a emocí?
To druhé; a také metoda pokus-omyl. Některé věci fungují, a jiné ne.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články