Kdo dělá z Hrabala dementa

Autor těchto řádků dostal v posledních dnech pár pěkných dopisů reagujících na jeho komentář Ostře sledované kompromisy, který vyšel v minulém Respektu (odkaz najdete na konci textu). Píše se v nich, že se snažil z Bohumila Hrabala udělat „dementa a člověka nehodného pozornosti“, že „vzhledem ke svému věku neví nic o tom, o čem tak pohrdavě píše“, že by měl „chodit víc mezi lidi“, že je „jmenovanému in memoriam u prdele“ a že o něm měli pisatelé těchto dopisů „lepší mínění“. Dokonce i pověstný ironik Jiří Peňás v Lidových novinách v sobotu o dotyčném komentáři napsal, že šlo o „neurotickou reakci“. Čili je nejspíš vhodné, aby se ke svému textu autor těchto řádků ještě krátce vrátil.

Komentář v čísle doprovázel obsáhlé Téma, jež Ondřej Nezbeda věnoval dosud málo zpracovaným událostem v sedmdesátých letech, kdy se Bohumil Hrabal ve snaze být po několikaletém půstu znovu oficiálně vydáván uvolil k jisté spolupráci s komunistickým režimem. Veřejně pochválil stávající společenské poměry a poté se pod dohledem cenzorů pustil do přepisování svých textů, aby byly „snesitelné“ pro státní tiskárny a knihkupectví.

Komentář k tomu ve zkratce dodal, že to neudělalo dobře ani Hrabalovi, z jehož textů tím leccos podstatného (a pro autora těchto řádků i rozhodujícího) zmizelo. Ale ani celé zemi, protože tohle přitakání normalizaci řadě lidem posloužilo coby jisté alibi, že není nic špatného na tom s bolševiky spolupracovat, když to dělá i Bohumil Hrabal.

Nebyl to tedy ani komentář tak k osudu spisovatele, o jehož genialitě nemá autor těchto řádků nejmenších pochyb – ostatně byl jedním z lidí, kteří koncem osmdesátých let stáli pak již nikdy nevídané fronty na jeho Příliš hlučnou samotu. Byl to komentář k době, která byla tak nechutná, že semlela i tak výjimečného člověka, jakým byl Bohumil Hrabal. Spisovatel, jehož dílo je mimo jiné kritikou maloměšťácké průměrnosti, jíž se dá čelit roztáčením vlastních kreativních schopností, byl najednou dotlačený ke kompromisům, které byly pod jeho úroveň.

A nejen literárním, ale i občanským. Jak to krátce po revoluci napsal v Listopadovém uragánu, když vysvětloval, proč odmítl Václavovi Havlovi pár týdnů před listopadovou revolucí podepsat petici žádající propuštění politických vězňů a zrušení cenzury: „Přeci já podpis na Několika větách nevyměním za osmdesát tisíc Hlučných samot, které vyjdou teď v listopadu, já těch Několik vět nevyměním za osmdesát tisíc doslovů Milana Jankoviče… Vždyť Dubenko, já jsem vlastně na světě jen proto, abych napsal Příliš hlučnou samotu…"

Opět - to není nic proti Bohumilu Hrabalovi, ale proti hnusné době, o níž je dnes zvykem říkat, že vlastně vůbec nebyla tak špatná. Vždyť tehdy dokonce vycházel i Bohumil Hrabal! V jednom z dopisů kritizujících autora těchto řádků za jeho komentář stojí: „Dobrá, je doba, kdy každý může říct, co chce, a nenese za to odpovědnost.“ Právě že zaplaťpámbů za ní. A věčná škoda, že v ní nemohl tvořit Bohumil Hrabal.

Mimochodem: komentář v Respektu mohl pro leckoho vyznít příliš příkře možná i kvůli tomu, na jak bodré vlně se nesla většinová připomenutí stého výročí narození Bohumila Hrabala. V televizi, rozhlase i tisku se o něm neustále mluvilo jako o „Bohouškovi“, při vzpomínkových akcích se vařilo speciální pivo, k nebi se vypouštěli holubi a čůralo se na jeho pamětní desku v úrovni psích očí. Jako by se tu nepřipomínal člověk, jehož texty senzitivně vypovídají o pokřivenosti dvacátého století, ale moudrý klaun werichovského typu, který měl na všechno připravený dobrý fór. Jestli něco dělá z Bohumila Hrabala dementa, pak právě tohle.