Ještě že už je Jágr zpátky na Kladně!

Minulý týden bylo na tomto místě pusto prázdno. Nikoli kvůli avizovanému případnému pádu mého letadla z Benátek, nýbrž kvůli hokeji. Zkrátka i dělník kultury si musí občas vybrat áčko a utrácet svůj čas jinde a jinak. Nicméně Jarda už zase odjel na Kladno, čili je na místě vrátit se do všedního uměleckého provozu. Třeba do galerie DOX. Tam v pátek proběhlo finále soutěže žáků středních škol a gymnázií s výmluvným názvem Máš umělecké střevo?

V rámci doprovodného projektu soutěže pro starší a pokročilé výtvarníky jménem Cena Jindřicha Chalupeckého mě pasovali na šéfa poroty a nutno říci, že středoškolský dorost má slušný tah na bránu (upřímně řečeno, lepší než Jarda v závěru mistrovství). Poměrně jednomyslným hlasováním – ale jo, trochu jsem zatlačil na pilu – jsme za vítěze vybrali studenty Střední školy umění a designu, stylu a módy z Brna Michaelu Mazalovou a Jakuba Ra Svobodu. Cenu jim předal malíř Evžen Šimera za to, že natočili čtyřminutové video Dáme zemi do pořádku: v hodně crazy pojatém dílku se natočili při surreálných situacích reagujících na současnou politickou situaci, jež v jejich pohledu opravdu nevypadá moc skvěle. Je to fakt svěží, vtipné i drsné, celé to zavěsili na YouTube nebo se to dá s ostatními finálovými pracemi vidět až do pondělka v DOXu.

U nás ve Vršovicích to v sobotu vypadalo také dost svěže a drsně. Na Korzo Krymská sice nejspíš nedorazilo všech 11 tisíc lajkařů z FB, nicméně o moc míň jich zase nebylo. My, co nemáme rádi davové scény minimálně od premiérového zhlédnutí Vávrova Sokolova, jsme si na své moc nepřišli. Milovníci frotérství nicméně byli bez sebe nadšením a už se těší na příští ročník. Což my ostatní vlastně taky.

O dost míň lidí bylo v neděli ve Veletržním paláci. Probíhal sice zrovna Mezinárodní den muzeí, čili byly všechny expozice zdarma. Nějaký velký nával se ale nekonal, takže jsem si v Národní galerii nemusel připadat nepatřičně, jako že co tady, sakra, dělá tolik lidí? Po čase jsem si prošel stálé expozice a co je s podivem, čas staré šrámy nesmazal, ba naopak, přehled českého umění působí snad ještě hůř než kdysi, když se sály otevíraly. Proč vlastně musíme sami sobě a světu dokazovat, že jsme dokázali dělat věci skoro tak dobře jako v cizině, když jsme měli a máme spoustu autorů, kteří tvořili v úplně jiném duchu, než jaký můžeme vidět všude jinde a v mnohem lepší formě?

Náladu jsem si spravil aspoň na výstavě Kokoschka a Praha. Pochopitelně nejvíc mě zaujal Kokoschkův portrét T. G. Masaryka: do Prahy ho přijel namalovat v roce 1934 v rámci svého úprku před nacisty a vedle něj postavil v jako jakousi duchovní alegorii J. A. Komenského. To je ten usmívající se pán vlevo, který drží v rukách svůj programový spis Cesta světla, v němž se snažil lidi přesvědčit, že musí okamžitě vyřešit své náboženské a politické spory. Víme jak tohle malířovo přání dopadlo: v říjnu 1938 musel Kokoschka utéct i z Československa a přes Anglii a Spojené státy skončil ve Švýcarsku, kde v roce 1980 umřel v požehnaném věku 93 let.

Mnohem míň let přál osud Luďkovi Maroldovi. Zemřel v pouhých třiatřiceti, čili v Kristových letech. Psal se rok 1898 a jeho posledním příspěvkem českému umění se stalo jeho monumentální panorama Bitva u Lipan, které ve stejném roce instaloval na Výstavu architektury a inženýrství v prostoru pozdější Juldy Fuldy, čili dnešního Výstaviště. Vůbec nejrozsáhlejší obraz v Česku mě fascinuje už od dětství a vzhledem k tomu, že stojí obtočený kolem chátrající budovy (ne, nevymýšlím si, na tu malbu fakt rozbitými střešními tabulkami skla teče!) nedaleko Veletržáku, proč se nenechat fascinovat i ve středním věku.

Luděk Marold promine, ale klíčovým prvkem celého megadíla mi přijde méně sledované přecházení namalovaného potoku do trojrozměrné podoby; když se člověk otočí na druhou stranu, potok se zase z těch kašírovaných kamenů vrací do svého namalovaného řečiště. Proč by měl Marold prominout? Protože tahle část panorama je dílem krajináře Václava Jansy a scénického výtvarníka Karla Štapfera, titěrní koně sirotků a táboritů prchajících v pozadí z bitvy u Lipan kdesi mezi Hřiby a Lipskou horou jsou zase výtvorem specialisty na portrétování čtyřnohých ořů Ludvíka Vacátka.

Prominout ale nemusí František Karel Palko. I kdyby nebyl už 248 let mrtvý. Obraz Mrtvé tělo sv. Jana Nepomuckého ve Vltavě, namalovaný zhruba v roce 1760, je totiž bezpochyby jeho dílem. V rámci své aktuální – žel marné - snahy o rehabilitování stálých expozic Národní galerie jsem se na něj byl podívat ve Schwarzenberském paláci, kde instituce nabízí své Baroko v Čechách. Tak jako ve Veletržním paláci se ani tady ve frontách před pokladnami lidi nemlátí po hlavách čepicemi, protože tu žádní lidé, natož pak fronty, prakticky nejsou.

No nicméně je tu Palko, respektive jeho obraz. Autor ho namaloval sedm let před smrtí v době stále velmi silného kultu Jana z Pomuku. Ostatně papež Benedikt XIII. umučeného předchůdce Josefa Toufara prohlásil za svatého teprve v roce 1729 a jak víme, tehdy čas běžel o něco pomaleji než dnes. Čili měli lidé rozruch kolem Johánka stále v doslova živé paměti. Palko jim v tomhle pocitu napomohl na svou dobu neskutečně expresivní scénou, kdy se bledý světec vznáší na vltavské hladině a na cestu mu svítí pět hvězd za hlavou. To je pozoruhodný atribut náležící jinak pouze Panně Marii, počet hvězd pak odkazuje k počtu písmen v latinském tacui, čili mlčel jsem.

A než se zase na týden odmlčím i já, ještě se na skok zastavím v Plzni. Ve středu jsem se tu byl poprvé podívat na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Vzhledem k tomu, že máme v práci také open space, byla to podívaná docela osobní: devatenáct ateliérů tu mají umístěné do volného prostoru, takže z ochozu můžete sledovat, jak a co zrovna kdo sochá, řeže, šije, navrhuje a vůbec všelijak rukama i hlavou obrábí. Malíři měli zrovna volno, tak tu po nich zbyly jen stojany.

A když už jsme u fixace obrazů v prostoru: kongeniální řešení pro ně vymyslel Zbyněk Baladrán. Vždycky jsem měl pocit, že by se měl místo své volné tvorby věnovat raději plně architektonickému řešení expozic jiných autorů, protože v tom je opravdu nenahraditelný. A jeho práce pro Západočeskou galerii to nyní stvrzuje, podtrhuje, prostě dokládá naprosto definitivně. Přehlídku díla Gottfrieda Lindauera pojal tak, že jeho portréty maurských náčelníků z 19. století nezavěsil na plochou zeď.

Maurové, které do Plzně tváře svých předků zapůjčili, totiž plátna neberou jako umělecké artefakty, ale jako jednotlivá svědectví o životech a skutcích svých předchůdců, které je třeba vnímat separátně. Baladrán proto zeď přetvořil do podoby jakési harmoniky, kdy z jedné strany můžete obrazy vnímat jako nerušený tok vizuálního sdělení, z druhé pak naopak textového, protože z boku jsou na zeď přidělané detailní popisky s životopisy hrdých Maurů. Více o výstavě a hlavně Lindauerovi se brzy dočtete v tištěném Respektu, v tom elektronickém se uvidíme zase za týden. Jo a hajdy do Plzně!