Hochy od Bobří řeky jsme vynechat nemohli

Poslední zhruba desetiletí můžeme na knižních pultech pozorovat zvýšený počet prací syntetického až encyklopedického rázu pojednávajících o dříve přehlížených jevech dětské a populární kultury. Vycházejí sebrané komiksy oblíbených výtvarníků, nejrůznější dějiny volného času a dobové popkultury - a nyní také reprezentativní slovník 2×101 knih pro děti a mládež sestavený Pavlem Mandysem (vydal Albatros).

Publikace o 448 stranách je nádherně vypravená. Představuje 101 nejlepších a nejvlivnějších děl pro děti (tedy hlavně pohádky, básně a další útvary pro nejmenší) a stejný počet pro mládež (tu autoři vymezují mezi 8. až 15. rokem). Každá vybraná kniha má dvoustranu, na níž je vylíčen stručně děj a uveden kontext týkající se díla a autora. Ve snaze nenadržovat protežovaným jazykovým oblastem shromáždil editor odborníky na literatury různých kontinentů (celkem se na průvodci podílelo 14 lidí) a jejich volba vyvažuje poněkud úžeji zaměřený výběr toho, co se do češtiny obvykle překládá.

To s sebou ovšem nese i určité problémy. Pakliže má kniha sloužit jako vodítko pro rodiče a děti, po jaké četbě sáhnout, k čemu jim bude několik vychvalovaných asijských pohádkových knih česky nedostupných? Nezbývá než být optimistou spolu s editorem a doufat, že tento slovník bude vodítkem také nakladatelům.

Tvůrci a redaktoři si dali skutečně práci a kromě textu shromáždili k většině knih i fotografii autora a reprodukci obálky, někdy i vydání v původním jazyce. Kromě užitku tedy přímo svádí k letmému listování a nečekaným objevům.

Jaké jsou tvoje osobní nejoblíbenější knihy pro „dítě a mládežníka“?
Když jsem byl v příslušném věku, tak jsem hltal mayovky a uličnické příběhy - Bylo nás pět, Mikulášovy patálie, Knoflíková válka. Když jsem nyní knihy četl znovu, byl jsem nadšený z Dobrodružství Huckleberryho Finna.

Jak vůbec vznikla myšlenka na sestavení 2 x 101 knih?
Prvním impulsem bylo vydání českého překladu publikace 1001 knih, které musíte přečíst dřív, než zemřete. Věděl jsem, že existuje i obdobná britská publikace věnovaná knihám pro děti a mládež, ale také jsem věděl, že pro české prostředí nemůže být použitelná. A moji kamarádi a známí, mnozí čerství rodiče, si přitom stěžovali, že neví, podle čeho vybírat knihy pro své děti. A že tu tedy jakýsi soupis, či chcete-li kánon knih pro děti a mládež chybí.

Co tě pak při práci překvapilo?
Že česky nikdy nevyšel překlad Praktické knížky o kočkách (Old Possum's Book of Practical Cats) od Thomase Stearnse Eliota. Ale už se na něm pracuje.

V jaké překladové oblasti mají čeští nakladatelé největší manko, co se týče knih pro děti a mládež?
Citelně tu chybí knihy z hispánských jazyků, ale úplně největší dluh máme vůči japonské literatuře pro děti a mládež, která je přitom ve světě velmi ceněná a oblíbená. No, třeba se to změní, japonští prozaici pro dospělé se už v českém prostředí docela usadili, daří se také japonským komiksům, tak proč ne knihám pro děti.

Předpokládám, že ses při psaní hesel o některých dětských knihách vrátil k jejich přečtení. Měl jsi po tolika letech při návratu k dětským klasikám zajímavý objev či poznatek,? Nezklamaly tě některé?
Všechny uvedené knihy jsme četli; některé znovu, jiné poprvé. Častější je samozřejmě mírné zklamání, když u knihy, kterou jsem jako malý zbožňoval a přečetl několikrát po sobě, nyní zjišťuji, jak je schematická, jak laciné triky občas autor používá a jak opisuje od svých předchůdců.

Asi největší osobní zklamání jsem pociťoval nad Foglarovými Hochy od Bobří řeky, což je kniha, kterou jsem v mládí až nábožně uctíval. Ale po „dospělém“ čtení mám dojem, že v ní Foglar moralizuje a mentoruje; víc vychovává, než že by přinesl poutavý příběh. Přitom Záhada hlavolamu a další „stínadelské“ příběhy Rychlých šípů fungují stále stejně skvěle. Dokonce jsme vážně uvažovali, že bychom Hochy do lexikonu vůbec nezařadili, ale nakonec převážilo, že jde o knihu klíčovou pro několik desítek let, pro celé skautské hnutí i pro český kulturní a společenský kontext, který obohatila o bobříky mlčení či odvahy.

Když jsme u toho: jak vůbec může dospělý posuzovat kvalitu knihy pro děti? Nebo naopak - myslíš, že se hodnocení dětských knih mezi dětmi a dospělými liší?
Když jsem četl současné bestsellery dětí a mládeže, bohužel z toho vychází poučení především o tom, že mladí čtenáři se snadno nechají nachytat na odvozenou verzi starého modelu, který byl už mnohokrát napsán dříve. A většinou lépe. Aktuální hit Deníky malého poseroutky vychází už z Dobrodružství Toma Sawyera, je trochu inovovaný o deníkovou formu z Deníku Adriana Molea a doplněný komiksovými prvky.

Zkušenější čtenář tu odvozeninu pozná, dětem je to ale jedno a důležité pro ně je, že to humorným způsobem vypráví o někom, kdo je jim blízký: věkem i tím, že se to odehrává v současnosti s počítačovými hrami a mobilními telefony. Dospělý čtenář tedy ke knize přistupuje s nějakou zkušeností. Dětská nezkušenost a otevřenost je samozřejmě cenná v tom, že kniha pak děti dokáže nadchnout mnohem víc. A o to nadšení z četby jde u dětí především, takže jsme se při skládání oněch 202 knih neštítili ani některých bestsellerů, kterými literární kritika opovrhuje.

Měl jsi možnost seznámit se s výtvarnou úpravou dětských knih v zahraničí? Není teze o tom, jací jsme byli mistři ve výtvarném zpracování dětských knih, jen mýtem?
Faktem je, že více cen ze zahraničí mají čeští ilustrátoři než spisovatelé. Socialistická éra měla výhodu v tom, že dětské knihy vycházely ve vysokých nákladech a byly za ně velmi dobré honoráře, takže lákaly i výtvarníky, kteří by se za normálních okolností možná více věnovali volné tvorbě. V sedmdesátých letech se navíc ke knihám pro děti utíkali také někteří autoři, kterým by nakladatelství pro dospělé z ideologických důvodů knihu nevydalo. Knihy také nemusely čelit komerčním tlakům a líbivé americké produkci. Nechci se pasovat na odborníka v tomto ohledu, ale soukromě si myslím, že to takový mýtus nebyl: české knihy tehdy vzácně propojily řemeslnou jistotu, přirozenou roztomilost a prvky humoru.

Jako organizátor Magnesie Litery máš možnost sledovat trendy ve vydávání dětských knih u nás. Jaké jsou?
V posledních pěti šesti letech především vychází výrazně více původních knih pro děti a mládež než dříve. Po rozháraných devadesátých letech, kdy se zdálo, že české prostředí ovládnou postavičky od Disneyho, se ukazuje, že to s mladými čtenáři není tak zlé a že jsou ochotni číst i knihy, které na první pohled nejsou tak líbivé. Zavedla se tu nakladatelství, která cíleně produkují náročnější tituly a už si vychovala své čtenáře: mám na mysli především Baobab, Meander a Labyrint. A pod jejich vlivem už nové české autory vyhledávají i velká nakladatelství jako Albatros, Mladá fronta nebo Argo. Vývoj jde rozhodně pozitivním směrem, čemuž napomáhá i malý baby boom, o který se zasluhuje později rodící generace Husákových děti.

Baobab byl myslím první, nebo rozhodně nejvýraznější z novějších nakladatelů, kdo začal vydávat dětské knihy na téměř umělecké úrovni, co se výtvarné a knihařské stránky týče. Někdy mi ale připadá, jako by ta revoluce v ilustrování knih jakoby neumělým dětským způsobem - což často Baobab přináší, vedla až k určité nadprodukci takového druhu ilustrací. Co si o tom myslíš?
Osobně mám z produkce Baobabu raději jejich překladovou produkci, ostatně většinu jejich překladových titulů jsme i do encyklopedie zařadili. Manželé Horváthovi mají obdivuhodný přehled a skoro bych řekl jistou ruku ve volbě překladů. Obecně hodnotit jejich českou produkci se neodvážím, museli bychom se věnovat každému jednotlivému titulu. Ale díky tomu, jak výrazně jinak to začali dělat oproti tomu, co bylo tehdy k dostání, se rychle vyprofilovali a oslovili publikum, které je jim věrné a neustále se zvětšuje. Nevím, jestli se dá hovořit o nadprodukci dětského způsobu ilustrování - stále je v knihkupectvích ještě výrazně více podbízivého kýče. A sbližování ilustrací s dětským kresebným projevem je patrné i v zahraničí.

https://www.youtube.com/watch?v=G4bKX2vkj48